Jak je vůbec takové rozbujení organizované justiční a právní mafie na akademické půdě možné? Přiznejme, že poněkud tomu přeje i celospolečenské klima, které větší důraz klade na formální náležitosti než na podstatu. Na vykazování práce než na práci skutečnou. Hodnota díla se často měří nikoliv podle obecné užitečnosti, ale podle osobního či úzce skupinového prospěchu. Společenský kredit má úspěšný jedinec, nikoliv dobrý pracovník.

Případ opisování a urychlené získávání doktorských titulů na plzeňské právnické fakultě (případně na fakultách jiných) přináší jedno společensky užitečné prozření: až do této kauzy jsme mohli dost důvěryhodně předstírat, že podvodníci různého kalibru se sice vyskytují hustě kolem nás, ale my jsme netknutí. Už dávno svorně pohrdáme politiky jako lidmi s vyšinutou morálkou, dlouho už mnozí politikové pohrdají samotnou politikou. Že jim opravdu jde o dobrou správu našeho veřejného prostoru, o veřejný prospěch, věří leda obecní blázen. Ani k novinářům nemáme valnou důvěru, zdá se nám, že v přetížení nebo z pohodlnosti rovněž dosti opisují jeden od druhého, vydávajíce své domněnky a pomýlenky za fakta a skutečnosti. O podnikatelích ani o policistech si iluzí neděláme také dávno. Neznám nikoho, kdo by vyprávěl dobrou zkušenost s řemeslníkem, kdo by chválil živnostníky a nežehral, jak práci za hříšný peníz odbyli. Výsměch a odsudky všech možných stavů nesou se hospodami, kancelářemi, ba stmelují rozhádané rodiny jako znak sbratření nás, kteří s vypětím posledních sil jako ostrov jakés takés spravedlnosti čelíme všemu tomu šlendriánu: ráno bereme svou odřenou taštičku a ukázněně se  jdeme nechat čestně vykořisťovat, ponižovat, pokorně jdeme učit ty bohorovné spratky, co se potulují po chodbách vysokých škol, a přitom neměli ani odmaturovat. Až dosud jsme byli sice chudí, poněkud zapšklí, ale více méně bezúhonní, čímž vůkol i trochu blbí, ale aspoň to! A nyní už i náš ostrov bere velká voda. Nyní už i my!

Na fotografii se dívám do ušlechtilé tváře Milana Kindla, který vypadá důvěryhodně jako starozákonní prorok, téměř jako svatý muž, pouze místo taštičky odřené má neodřenou. Až dosud podoby všech podvodníků — od Koženého po Železného — mně byly cizí, na bývalé proděkany Kindla a Tomažiče se dívám už jinak: nejsou nakonec sympatičtější než já? Od této chvíle si už možná nikdo nemůže být sebou tak jistý. Jak pevná je naše čest? Jakým pokušením dokáže odolávat? Kdo může úplně vyloučit, že jeho čest není jenom důsledek malých příležitostí? (Po Kindlovi kdo z nás teď může úplně vyloučit, že — být náležitým judrem — odolal by pokušení střihnout si šestistránkový posudek za sto tisíc? Vlastně proč ne?) Poměrům se dokážeme přizpůsobit.

Co mě však na celém případu opravdu velice těší, a rozhodně to stojí za povšimnutí, je fakt, že mezi podvodnými akademiky a jejich mafiánskými kruhy, co umějí tak zdařile dělat velké peníze, není žádný ten takzvaný nepřizpůsobivý občan, tedy není tam žádný — jak říká Vlastimil Třešňák — cikán romského původu. Zato chomutovská starostka paní Řápková, ta nekonečně spravedlivá, se v zájmu svého titulu a postavení do přízně akademických podvodníků ráda vetřela.

Na toto poznání jsme potřebovali dvacet let. Díky, Kindle!