Stále mi nejdou z hlavy ty davy, které se před vánočními svátky loučily s Václavem Havlem. Spontánně, bez nařízení shůry.

Máme za sebou divoký rok — u nás, v Evropě, ve světě. V krizi je vše, kam jen dohlédneme. Masové protesty se prohnaly New Yorkem, Madridem, Káhirou i Moskvou. Svět se dostává do pohybu, byť úplně přesně nevíme, kam míří. K hlavním důvodům patří to, že jedni (ti v ulicích) se starají o kvas, zatímco druzí (ti ve vládách, ale často spíš v bankovních a podobných institucích) poptávku po změnách uspokojují po svém, zpravidla neoliberálními reformami. Krásně to lze popsat na rozbouřeném Španělsku, kde nedávno pravice s přehledem vyhrála volby. Prostě chaos.

Ani u nás doma jsem dlouho nehovořil s nikým, kdo by byl spokojen se situací v politice, ekonomice, justici (byť rozjíždějící se práce týmu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zaslouží jedničku s hvězdičkou). Doma lidé brblají nad drahotou, reformami penzí, daní, zdravotnictví, sociálních služeb. Keramická prasátka jsou obětovávána tu na oltář nemocniční péče, tu za rostoucí ceny energií či potravin. Komu zbude v příštích letech ještě na školné nebo na dražší knihy?