„Noc jejího prvního porodu byla studená. V pozdějších letech ale docela zapomněla na mráz mezi trámy a na kouřící kamna a na bolestivý odchod placenty k ránu. Ale především zapomněla na hořký stud, vlastní chudákům, že nebyla o samotě. Hlavně proto se z toho v pozdějších letech stal svátek, ke kterému patří všechno. Obhroublé řečí pastýřů umlkly. Později se z nich v dějinách stali králové. Vítr, který byl velmi studený, se změnil v andělský zpěv. Ano, z díry ve střeše, která vpouštěla mráz, zůstala jen ta hvězda, která nahlížela dovnitř. Všechno to ukazovala tvář jejího syna, který byl lehký, miloval zpěv, zval k sobě chudé a měl ve zvyku žít mezi králi a v noci nad sebou vidět hvězdu.“

Vánoční vyprávění Bertolta Brechta vystihuje zvláštní promíchání legendárních rysů a syrové skutečnosti, s kterým se ve vánočním evangeliu setkáváme. Zatímco poměrně pozdní stanovení data oslav Ježíšova narození v termínu zimního slunovratu souzní zejména s protikladem světla a tmy, Brecht zdůrazňuje motiv zimy. Světlo a tma se snadno dají vykládat intelektuálně a duchovně ale zima a teplo vzdorují idealistickému pojetí. V tomto protikladu je daleko zřetelnější tělesnost ohrožení. I mystický evangelista Jan přece píše o tom, že Slovo se stalo tělem.

Ježíšovo narození je přesně datováno podle panovnické posloupnosti i umístěno. Chce se tím zdůraznit, že jde o historii, i když interpretovanou vírou. Mělo to být ve chlévě, v Betlémě, v Judsku. Uvádí také důvod, proč se Ježíš nenarodil v pohodlí domova v Nazaretu, kde rodina žila. Bylo to kvůli sčítání lidí za účelem zlepšení výběru daní a chlév byl jediné místo pod střechou, které se v přeplněném městečku pro poutníky našlo. Porod prý zaznamenali jen místní pastevci, což byla v očích tehdejší slušné společnosti deklasovaná sebranka, která nechodila pravidelně do synagogy. A asi i smrděli.

Biblický Betlém byl malým místem s významnou historií. Umírá tu při porodu Ráchel v Jákobově náručí a dává život Benjaminovi. S Betlémem je spojen příběh vdovy Noemi a její snachy Rút. A v Betlémě se podle podání narodil i král David, jedna z nejtragičtějších biblických postav. Tam, kde jde o protiklad velkého a malého, straní Bible převážně malému, zdánlivě bezvýznamnému. Geograficky to znamená, že důležité věci se dějí na periferii, zatímco centrum je koncentrací moci a bohatství ve stálém pokušení bohorovnosti, která vede do zkázy. Ježíš se na periferii rodí a působí převážně v okrajových částech tehdejší Palestiny, ale umírá v mocenském centru, v Jeruzalémě, „který vraždí proroky“. Dokonce i jako vzkříšený odvádí své následovníky zpátky na periferii — do Galileje. Pro další generace se těžiště nebezpečí přesunuje do Říma, který přejímá symbolickou roli „nevěstky babylonské“, místa spojeného s císařským nárokem na absolutní moc. Tento protiklad je ale přítomen už v evangeliu — ani císař Augustus, ani král Herodes nejsou skutečnými panovníky, tím je  bezmocné novorozeně — král Božího království. „Ježíš, ne Caesar“ je Masarykova geniální zkratka tohoto poselství.

Svatá rodina a zejména Ježíš tak ztělesňují, na svém těle nesou, v koncentrované podobě osud bezdomovců, pronásledovaných migrantů, politických a náboženských disidentů a obětí politické zvůle mocných všech dob. Nedejme se zmýlit tím, že se k jeho jménu hlásí i mnoho těch, kdo z jiných lidí dělají bezdomovce a oběti nespravedlnosti a pronásledování. Už Ježíš říkal, že občané Božího království se poznají po ovoci svých skutků a ne podle toho, co hlásají.

Od počátku Ježíše provází ještě jeden motiv. Je to chléb. Betlém v překladu znamená Dům chleba a při svém loučení s věrnými Ježíš celé své působení shrnuje do symbolu chleba, který sytí tělo a tím udržuje život, tak jako jeho sdílení udržuje společenství. O chlebu mluví i v řadě svých výroků a prosba za chléb na dnešní den je v centru modlitby Otčenáš. Starost o chleba na dnešní den, o přístřeší a trochu tepla zaměstnává dodnes velkou část lidstva. Malou, ale o to ničivější, část lidstva zaměstnává plýtvání a konzumování. A říká se tomu občas vánoce.

Pokud někdo nechápe, že k poselství vánoc patří i takové koledy jako je píseň Chléb a růže, spojená s historickou zlomovou stávkou newyorských švadlen, tak se naprosto míjí s tím, co nám vánoční evangelium nabízí. Marie to věděla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (Lk 1,46-53)