„Noc jejího prvního porodu byla studená. V pozdějších letech ale docela zapomněla na mráz mezi trámy a na kouřící kamna a na bolestivý odchod placenty k ránu. Ale především zapomněla na hořký stud, vlastní chudákům, že nebyla o samotě. Hlavně proto se z toho v pozdějších letech stal svátek, ke kterému patří všechno. Obhroublé řečí pastýřů umlkly. Později se z nich v dějinách stali králové. Vítr, který byl velmi studený, se změnil v andělský zpěv. Ano, z díry ve střeše, která vpouštěla mráz, zůstala jen ta hvězda, která nahlížela dovnitř. Všechno to ukazovala tvář jejího syna, který byl lehký, miloval zpěv, zval k sobě chudé a měl ve zvyku žít mezi králi a v noci nad sebou vidět hvězdu.“

Vánoční vyprávění Bertolta Brechta vystihuje zvláštní promíchání legendárních rysů a syrové skutečnosti, s kterým se ve vánočním evangeliu setkáváme. Zatímco poměrně pozdní stanovení data oslav Ježíšova narození v termínu zimního slunovratu souzní zejména s protikladem světla a tmy, Brecht zdůrazňuje motiv zimy. Světlo a tma se snadno dají vykládat intelektuálně a duchovně ale zima a teplo vzdorují idealistickému pojetí. V tomto protikladu je daleko zřetelnější tělesnost ohrožení. I mystický evangelista Jan přece píše o tom, že Slovo se stalo tělem.