S hodnocením výročních klimakonferencí je to v posledních letech dost stejné — záleží na tom, zda chcete vidět sklenici poloplnou, nebo poloprázdnou. V tomto duchu smýšlí o letošním summitu v Durbanu, který skončil v jihoafrickém letovisku teprve v neděli, zvláštní zpravodaj BBC Richrad Black. Lze s ním souhlasit?

Předně a především: vzhledem k přípravným jednáním i vlastnímu průběhu zasedání je příjemným překvapením, že se účastníci dohodli na tom, k čemu se na loňské konferenci v Cancúnu zavázali: na vyjasnění způsobu, jimž má být tlumena změna klimatu v budoucích desetiletích. Z konference vzešel mandát k vypracování nové úmluvy o redukci uhlíkatých emisí — nástupkyně Kjótského protokolu. Podobně jako Kjóto bude mít oporu v mezinárodním právu, na rozdíl od něj však bude postihovat i největší současné znečišťovatele: Čínu, Indii a Spojené státy.

Dojednat mandát, ne vlastní dohodu, se může zdát jako nepodstatné — zvlášť, když se uváží, že toto vyjasnění měla přinést již konference v Kodani v roce 2009. Ale pro další jednání je důležité mít jasno, jestli se základem nové klimatické politiky stane přepsané Kjóto, soustava národních závazků či úplně nová závazná smlouva, jak se nakonec rozhodlo. Závazek dosáhnou právně svazující dohody, podpořený jak Pekingem, tak Washingtonem — toť tedy hlavní pozitivum.