Když na konci října uniklo do izraelských médií vyjádření Ehuda Baraka, že Izrael zvažuje užití síly, aby zastavil Írán v jeho úsilí získat jadernou zbraň, způsobilo to menší politické zemětřesení. Zaskočeno bylo nejen mezinárodní společenství, ale především politické špičky v samotném Izraeli. Ministr vnitra Eli Jišaj se nechal slyšet, že eventualita války s Íránem mu nedává spát, místopředseda vlády Moše Jalon opatrně dodal, že je třeba nejprve vyčkat účinnosti sankcí a teprve potom zvážit útok v americké režii. Optimismem nehýřil ani ministr zahraničí Avigdor Lieberman, jindy proslulý svými radikálními postoji. Odstupující ředitel Mosadu Meir Dagan dokonce po osmi letech ve funkci prohlásil, že bláznivější nápad neslyšel. Na stranu Baraka se tak otevřeně postavil pouze premiér Netanjahu.

Otázka načasování

Ačkoliv je pozice izraelské vlády v této otázce doteď nejasná a sám Barak své původně ostré vyjádření zmírnil, když vojenské řešení označil pouze za jednu z možností, problematika útoku na Írán se stala předmětem diskuze především ve Spojených státech a Evropě. To vše pouze necelé dva týdny před plánovaným zveřejněním očekávané hodnotící zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) o implementaci rezolucí Rady bezpečnosti v otázce iránského jaderného programu. Načasování Barakovy rétoriky tak zřejmě není náhodné.

Ve zprávě MAAE, publikované 8. listopadu, se s odvoláním na diplomatické zdroje hovoří o tom, že se Írán velmi pravděpodobně připravuje na provedení série podzemních jaderných zkoušek. V reakci na závěry této zprávy a izraelskou hrozbu vojenského útoku zostřily Spojené státy, Kanada a Velká Británie své dosavadní ekonomické sankce vůči Íránu. S prohlášením dlouho neotálela ani Evropská unie, když deklarovala, že je připravena rozšířit seznam íránských firem a institucí, s nimiž mají členské státy zakázáno obchodovat.

Hlasité uvažování Ehuda Baraka o vojenském zásahu proti Íránu se tak ukázalo být dobrým diplomatickým tahem — státy ochotně zostřily ekonomické sankce, aby tak oddálily deklarovanou snahu Izraele vzít citlivou nukleární otázku do svých rukou. Skutečnost, že samotný Izrael s největší pravděpodobností vlastní jaderné zbraně, je téma stojící v současné debatě o jaderném Íránu stranou.

Možnosti tu jsou

Ale zpět ke klíčové otázce: Jak reálná je tedy hrozba izraelského vojenského zásahu proti Íránu? Izrael v minulosti již několikrát dokázal, že v otázce nukleárního vyzbrojování svých sousedů nemá od slov k činům příliš daleko. V roce 1981 nařídil tehdejší izraelský premiér Menachem Begin vojenský zásah proti jadernému reaktoru v iráckém Osiraku z obavy, že jej Saddám Husajn využívá pro svůj jaderný program. Na podzim roku 2007 pak izraelské letectvo provedlo velmi rychlý a nečekaný úder na rozestavěný jaderný reaktor v Sýrii. Úder byl tak překvapivý, že se o existenci syrského nukleárního reaktoru světová média dozvěděla až poté, co si Sýrie oficiálně stěžovala na porušení svého vzdušného prostoru.

V případě Íránu je však situace poněkud složitější. Ještě v osmdesátých letech měl Izrael s Íránem relativně korektní vztahy, když stál na jeho straně v irácko-íránské válce. Obě země měly v této době společný zájem — porazit Saddáma Husajna. Podle některých zpráv dokonce při izraelském útoku na Osirak asistovaly íránské tajné služby. Na počátku devadesátých let se však vztahy Jeruzaléma a Teheránu začaly rychle ochlazovat a oba státy začaly soutěžit o dominantní postavení v blízkovýchodním regionu. Zvolení Mahmúda Ahmadínežáda íránským prezidentem v roce 2005 změnilo dosavadní chladné vztahy obou zemí v jasně deklarované nepřátelství. Ahmadínežád otevřeně označil izraelský režim za úhlavního nepřítele íránského a netajil se záměrem jej zničit.

Izrael se proto Íránu vyzbrojeného jadernými zbraněmi dlouhodobě obává. Již v průběhu roku 2008 mnozí analytici předpovídali, že dojde v horizontu několika měsíců k izraelskému vojenskému zásahu proti íránským nukleárním zařízením. Izrael cestu přímé vojenské konfrontace však nakonec nezvolil. Rozhodl se jít méně okázalou, ale velmi účinnou cestou. V létě roku 2010 došlo ke znatelnému snížení počtu funkčních centrifug na obohacování uranu v íránském jaderném zařízení ve městě Natanz. Měl jej na svědomí velmi sofistikovaný počítačový vir Stuxnet, o němž se experti domnívají, že byl vyvinut právě v Izraeli.

Izraelská vláda se v posledních letech navíc obává, že by se v případě vojenského útoku na Írán mohlo do konfliktu zapojit také hnutí Hizballáh působící v Libanonu a hnutí Hamás operující v pásmu Gazy. Podle krizových scénářů by v případě konfliktu mohlo jen z Libanonu dopadat denně okolo 400 až 600 raket na izraelská města. Tento počet by se razantně navýšil, pokud by konvenční válku proti Izraeli zahájil také Írán.

Barakova hra?

Jak tedy izraelskou hrozbu vojenského zásahu proti Íránu interpretovat? Podívejme se nejprve tím směrem, odkud hrozba útoku vyšla — tedy na ministra obrany Ehuda Baraka. V důsledku nedávných socio-ekonomických protestů totiž v Izraeli začíná převládat názor, že bude nevyhnutelné omezit výdaje na armádu, která spadá pod jeho rezort. Není velkým překvapením, že právě Barak nejenže jako první otevřeně zmínil možnost vojenského zásahu proti Íránu, ale neváhal téměř vzápětí přednést izraelské vládě svůj požadavek, aby se rozpočet na obranu státu v následujících pěti letech postupně navyšoval.

Barakova razantní rétorika mu zajistila i větší přízeň premiéra Netanjahua, který je znám svým radikálním postojem k íránské otázce. Barakova poměrně mladá strana Acmaut má pouze pět křesel v Knesetu a podle průzkumů veřejného mínění by se v příštích volbách do parlamentu nedostala vůbec. Její lídr si je tak bezpochyby vědom, že bez Netanjahuovy podpory je jeho budoucí politická kariéra v ohrožení. Navíc, jak již víme, není načasování Barakových výzev ani z mezinárodně-politického hlediska náhodné.

Z čistě vojenského pohledu by se v případě izraelského úderu na íránská zařízení objevilo hned několik problémů. Nízká oblačnost, která v zimních měsících často nad Íránem panuje, by podle bezpečnostních expertů značně ztížila podmínky eventuálního zásahu. Navíc Írán, ačkoliv svázán mezinárodními embargy a sankcemi, stále patří mezi pět největších exportérů surové ropy na světě. Případný vojenský konflikt by se tak s největší pravděpodobností citelně promítnul do ceny této suroviny na světových trzích. To znepokojuje především Spojené státy, jejichž zahraniční politika se dlouhodobě snaží vojenskému střetu mezi Izraelem a Íránem zabránit. V neposlední řadě by Izrael budoucí vojenský zásah provedl pravděpodobně obdobně jako v případě Osiraku v roce 1981 či Sýrie v roce 2007 — tedy velmi nečekaným a rychlým úderem a využil tak momentu překvapení. Okázalé a hlasité hrozby Ehuda Baraka o vojenském úderu tak patří spíše do opačné kategorie politiky — té pasivní.