Jacob Bronowski, fyzik a biolog, velký myslitel pozorující člověka a jeho kreativitu, umění, myšlení, chování, schopnost vědeckého zkoumání. V širším povědomí se proslavil svým vědecko-populárním cyklem pro BBC. Tento cyklus později shrnul v písemné podobě v knize Vzestup člověka, která se stala jedním z milníků humanistického výkladu světa.

Pamětliv požadavků doby, vyptával se autor tohoto rozhovoru zprvu na veselé historky z natáčení televizního seriálu, ale pan doktor si nic veselého z té doby nepamatoval. Rozhovor tím pádem vyznívá na autorův vkus až příliš vážně. Podařilo se mu alespoň vtěsnat do rozmluvy něco málo o sexu a násilí, aby si čtenář přišel na své. A to přesto, že řeč se točila převážně okolo rozdílů mezi člověkem a ostatními zvířaty a v souvislosti s tím i o dobách, kdy primitivita převážila nad rozumem, tedy i o současnosti.

Je známo, že váš přechod od fyziky k biologii motivovalo vaše poznání, že lidská odpovědnost není natolik zralá, aby byla schopna zabránit zneužívání objevů v rámci exaktních věd o politickým cílům. Měl jste pro tento přestup ještě jinou motivaci?

Začal jsem se zajímat o lidskou specifičnost, o to, čím se odlišuje od svého okolí. Poměrně brzy jsem zjistil, že člověk je tvorem kolektivním i individuálním zároveň. S takovým problémem se zvířata nestřetávají. Zvíře je buď společenské, nebo samotářské, jen člověk chce být obojím: společenským samotářem. V mých očích je to jedinečná biologická vlastnost a zájem o tuto vlastnost mne částečně také přivedla ke studiu lidské specifičnosti.

Uvědomujeme si také s určitým úžasem, že smysl pro spravedlnost tvoří součást biologické výbavy lidstva. Byla to právě tato myšlenka, která mě přivedla k tomu, že jsem zaměnil fyziku biologií.

Je vůbec důležité ptát se, čím je člověk specifický, a pracně hledat odpovědi, kterým málokdo naslouchá?

Obecně vzato ano, třeba jen proto, že při hledání odpovědí máme dobrou příležitost formulovat výsledky svého uvažování či svůj postoj k životu. Od zvířat, přinejmenším od většiny z nich, se lišíme nejen v jednotlivostech, ale i v obecném záběru.

Staré mýty a stereotypy jsme odhodili. Již delší dobu je v obecném povědomí známo, kupříkladu, že nejen lidé, ale i leckterá zvířata spolu dokáží komunikovat či organizovat život svého společenství. V čem konkrétně se tedy od zvířat lišíme?

Dám několik méně užívaných příkladů, abych snad nepřispěl ke vzniku nových mýtů a stereotypů myšlení.

Na první pohled je patrné, že se gorila, slonice, jelen či vepř nezabývají psaním a čtením. Ale méně se již ví, že jsme jediný druh, u něhož, vedle samce, dochází k orgasmu i u samice. Je to kupodivu, ale je to tak. Je to jedna ze známek, že mezi mužem a ženou je všeobecně menší rozdíl než mezi samicemi a samci jiných druhů - v biologickém slova smyslu i pokud jde o sexuální život. Možná, že tyto skutečnosti leckoho překvapí, ale gorile nebo šimpanzovi by to bylo jasné na první pohled, protože u těchto zvířat je rozdíl mezi jedinci mužského a ženského pohlaví obrovský. Řečeno jazykem biologů: sexuální dimorfismus u člověka je malý.

Zatímco včelí královna vyždímá trubce do mrtě a jeho nepotřebné tělo je odhozeno na smetiště včelích dějin, lidé jsou jediným druhem, který souloží tváří v tvář, což je z kulturního hlediska výrazem obecné rovnosti.