Jacob Bronowski, fyzik a biolog, velký myslitel pozorující člověka a jeho kreativitu, umění, myšlení, chování, schopnost vědeckého zkoumání. V širším povědomí se proslavil svým vědecko-populárním cyklem pro BBC. Tento cyklus později shrnul v písemné podobě v knize Vzestup člověka, která se stala jedním z milníků humanistického výkladu světa.

Pamětliv požadavků doby, vyptával se autor tohoto rozhovoru zprvu na veselé historky z natáčení televizního seriálu, ale pan doktor si nic veselého z té doby nepamatoval. Rozhovor tím pádem vyznívá na autorův vkus až příliš vážně. Podařilo se mu alespoň vtěsnat do rozmluvy něco málo o sexu a násilí, aby si čtenář přišel na své. A to přesto, že řeč se točila převážně okolo rozdílů mezi člověkem a ostatními zvířaty a v souvislosti s tím i o dobách, kdy primitivita převážila nad rozumem, tedy i o současnosti.

Je známo, že váš přechod od fyziky k biologii motivovalo vaše poznání, že lidská odpovědnost není natolik zralá, aby byla schopna zabránit zneužívání objevů v rámci exaktních věd o politickým cílům. Měl jste pro tento přestup ještě jinou motivaci?

Začal jsem se zajímat o lidskou specifičnost, o to, čím se odlišuje od svého okolí. Poměrně brzy jsem zjistil, že člověk je tvorem kolektivním i individuálním zároveň. S takovým problémem se zvířata nestřetávají. Zvíře je buď společenské, nebo samotářské, jen člověk chce být obojím: společenským samotářem. V mých očích je to jedinečná biologická vlastnost a zájem o tuto vlastnost mne částečně také přivedla ke studiu lidské specifičnosti.

Uvědomujeme si také s určitým úžasem, že smysl pro spravedlnost tvoří součást biologické výbavy lidstva. Byla to právě tato myšlenka, která mě přivedla k tomu, že jsem zaměnil fyziku biologií.

Je vůbec důležité ptát se, čím je člověk specifický, a pracně hledat odpovědi, kterým málokdo naslouchá?

Obecně vzato ano, třeba jen proto, že při hledání odpovědí máme dobrou příležitost formulovat výsledky svého uvažování či svůj postoj k životu. Od zvířat, přinejmenším od většiny z nich, se lišíme nejen v jednotlivostech, ale i v obecném záběru.

Staré mýty a stereotypy jsme odhodili. Již delší dobu je v obecném povědomí známo, kupříkladu, že nejen lidé, ale i leckterá zvířata spolu dokáží komunikovat či organizovat život svého společenství. V čem konkrétně se tedy od zvířat lišíme?

Dám několik méně užívaných příkladů, abych snad nepřispěl ke vzniku nových mýtů a stereotypů myšlení.

Na první pohled je patrné, že se gorila, slonice, jelen či vepř nezabývají psaním a čtením. Ale méně se již ví, že jsme jediný druh, u něhož, vedle samce, dochází k orgasmu i u samice. Je to kupodivu, ale je to tak. Je to jedna ze známek, že mezi mužem a ženou je všeobecně menší rozdíl než mezi samicemi a samci jiných druhů - v biologickém slova smyslu i pokud jde o sexuální život. Možná, že tyto skutečnosti leckoho překvapí, ale gorile nebo šimpanzovi by to bylo jasné na první pohled, protože u těchto zvířat je rozdíl mezi jedinci mužského a ženského pohlaví obrovský. Řečeno jazykem biologů: sexuální dimorfismus u člověka je malý.

Zatímco včelí královna vyždímá trubce do mrtě a jeho nepotřebné tělo je odhozeno na smetiště včelích dějin, lidé jsou jediným druhem, který souloží tváří v tvář, což je z kulturního hlediska výrazem obecné rovnosti.

Čím se lišíme od zvířat v celkovém záběru?

Z obecného hlediska platí, že nikdo nedokáže ničit svou kulturu a sám sebe tak, jako člověk, lidé. Zkusím to popsat pomocí „principu neurčitosti,“ který v roce 1927 pospal fyzik Werner Heisenberg na charakteristice elektronu, respektive na nepředvídatelnosti jeho chování. Princip neurčitosti je v jistém slova smyslu platný i v každodenním životě. Víme, že od světa přesnost očekávat nemůžeme.

Pokud by nějaký předmět, třeba tvář známého člověka, musel být naprosto stejný a neměnný, abychom ho poznali, ze dne na den bychom ho nepoznali. Poznáváme určitý předmět, přestože nikdy není přesně stejný, je srovnatelný poměrně. Při jeho poznávání užíváme úsudek z oblasti tolerance neurčitosti. Podle Heisenbergova principu nemůže být žádný úkaz popsán s naprostou jistotou, tedy s nulovou tolerancí.

Co představuje ona „neurčitost“ v běžném, praktickém životě, kde se odehrávají konkrétní děje, jimiž se od zvířat odlišujeme?

Považuji název „princip neurčitosti“ za nevhodný. Ve vědě i mimo vědu přeci nežijeme v neurčitosti, naše poznání se pouze pohybuje v mezích určité tolerance. Správně by se Heisenbergově principu mělo říkat princip tolerance. Veškeré znalosti, všechny informace může člověk člověku předávat jen v rozsahu určité tolerance. Toto platí, ať již jde o vědu, literaturu, náboženství, politiku nebo jakoukoli formu myšlení směřující k tomu, aby se stala obecně přijatelnou pravdou.

Onen sebezničující prvek tedy spočívá v nedostatku tolerance?

Ano, v netoleranci, vyjádřené, mohu-li to tak říci, „principem určitosti“. Tragédií je smutná skutečnost, že zatímco vědci v Göttingenu soustružili princip tolerance do nejjemnější přesnosti, zcela ignorovali fakt, že se za jejich zády tolerance nezadržitelně hroutí v troskách. Když v roce 1933 nastoupil Hitler, staré německé univerzitní tradice se dočista rozpadly, prakticky přes noc.... Celé pojetí kultury se dalo na ústup, pojetí lidského poznání jako něčeho osobního a odpovědného, jako nekonečného dobrodružství na hranici neurčitosti. Nastalo hrobové ticho, stejně jako po procesu s Galileo Galileim.

Princip neurčitosti, či podle mého princip tolerance, jednou provždy vštípil všem, že veškeré vědění má své meze. Setkáváme se tu s ironií dějin. V době, kdy se vědci horečně zabývali touto otázkou, Hitler vykřikoval opačnou koncepci: princip absolutní jistoty. Až se budoucí generace ohlédnou na třicátá léta dvacátého století, budou je považovat za zásadní konfrontaci kultury, o jaké jsem až dosud hovořil, kultury vzestupu člověka, s náporem zpátečnictví hlásajícího, že zná skutečnou jistotu.

Odkud se to zpátečnictví vyjádřené vírou v jedinou neochvějnou „pravdu“ bere? Co je hnacím silou sklonu ke zjednodušování, k primitivitě?

Dilema lidstva se vine mezi dvěma úskalími. Jednak je to víra, že účel světí prostředky. Tato filozofie automatických tlačítek, která stiskne kdosi úmyslně slepý a hluchý k lidskému strádání, se ve válečné mašinérii stala přízrakem. Za druhé je to zrada na lidském duchu, prosazování tmářských dogmat, které z národa, z kultury učiní armádu duchů, poslušných či trýzněných.

Říká se, že věda zbaví lidstvo lidskosti, že promění lidi v čísla. To je tragický omyl. Vzpomeňme na koncentrační tábor a krematorium v Osvětimi - tam se člověk proměnil v číslo. Do osvětimské vodní nádrže spláchli popel čtyř milionů lidí. To nezavinil plyn, to způsobila povýšená surovost, arogance "nadlidí", dogma, nevědomost, tupost.

Jakmile lidé začali věřit, že mají absolutní jistotu, aniž si to ověřili skutečností, dospěli k takovémuto neskutečnému počínání. Tak jednají lidé, kteří si osobují vševědoucnost bohů. Měli bychom myslet častěji na slova Olivera Cromwella: Žádám vás při útrobách božích, připusťte, že se můžete mýlit.

Bylo by správné vytvářet lidské klony? Reprodukovat například krásné matky nebo chytré otce? Nešlo by vlastně o stejnou cestu, o jinak vyjádřené zjednodušování, které jste popsal na přístupu nacistů k životu, k lidem?

Jistěže by to správné nebylo. Podle mého názoru je rozmanitost solí života a my se jí nesmíme za žádnou cenu zříci, nesmí nás svést žádná lákavá forma, ani pokušení genetiky.

Klonovat by se dal i civilizačně-kulturní ignorant. Představte si, například, početnou armádu složenou z klonů toho nacistického žvanila, který u vás teď neustále napadá vaši nejvýznamnější menšinu, romskou, jak pochoduje českými městy. Nebo vědeckou konferenci, na níž je sál plný klonů Václava Klause, abych dal aktuální příklad o situaci vám blízké …

Úděsná představa…

… klony znamenají stabilizaci formy, a to je proti přírodě, proti její tvůrčí síle, především proti tvůrčí síle formující člověka. Vývoj by nebyl možný bez rozmanitosti a rozmanitost naopak zpětně vytváří.

Ze všech zvířat pak má největší tvůrčí schopnosti člověk, protože v sobě nese a realizuje největší zásobu rozmanitostí. Každý pokus o jednotnost, ať už biologickou, citovou, nebo intelektuální, je zradou na evolučním odkazu, který přivedl člověka k vrcholu.

Jacob Bronowski (18. 1. 1908 Łódź, Polsko - 22. 8. 1974 East Hampton, USA) začínal jako matematik, ale posléze se proslavil jako vynikající odborník na biologii člověka. Výraznou měrou přispěl k rozvoji tohoto vědního oboru, který pomáhal zakládat ve druhé polovině 20. století ve Velké Británii a v USA. Posledních deset let života řídil Výbor pro otázky lidské biologie v San Diegu v Kalifornii.

Je autorem mnoha pojednání o historických a současných problémech lidské existence, zejména se věnoval tradičním rysům západního myšlení a poznávání člověka v moderním světě. Etický a historický přístup k biologickým otázkám lidské existence na Zemi uplatnil J. Bronowski ve svých dvou posledních knihách:

Lidská identita (The Identity of Man, 1965 a 1972)

Vzestup člověka (The Ascent of Man, 1973)

Poznámka:

Rozhovor z Jakobem Bronowskim vedl autor rozhovoru na jedné z dnes již známých spiritistických seancí v Horním Lužkově u Přehršelce. A je zajímavé, že Jakob Bronowski od svých názorů nikterak neustoupil a v podstatě zopakoval, čím se zabývá ve své slavné knize Vzestup člověka, která česky vyšla přinejmenším dvakrát, určitě pak v Odeon roku 1973 a 1985.