To jste si poslali toho pravého po pražských kavárnách! Teprv je duben, a už mě to nebaví. Rozhlédnu se po lidech, a nezapamatuju si je, prohlédnu si interiér, ale nedokážu ho výrazně popsat, sháním se po novinách, aniž mě zajímají, takže nakonec z dlouhé chvíle zaplatím a jdu.

Do kavárny hotelu Evropa (dříve přiměřeněji Šroubek) zašel jsem třikrát, než jsem se rozhodl, že tam nikdy není nějaká stvrořená množina lidí, o níž by se dalo něco pevně říct. Do začouzeného, špinavého a bezcharakternícho Savarinu na Příkopech jdou si lidi posedět a promluvit. A tu je příjemně secesno, složité parádičky na stěnách a svítidla jsou vyleštěny, a přece sem zapadnou jen nahodilci cestou nahoru či dolů Václavským náměstím a lidé, kteří mně připadají jako cizinci nebo podvodníci. Co chvíli sem někdo vběhne, s někým si něco řekne a zas vyběhne. Takoví určitě něco pochybného schovávají nebo to hledají.

Zvenku působí hotel Evropa příjemně, zvlášť teď, kdy si před ním sestavili už zahrádku s křesílky a stolky. Mohl jsem se posadit tedy venku, ale co kdyby mě tam postřehl a oslovil nějaký známý a chtěl mě rušit v úvahách o úpadku družnosti? Je taková, myslím, podřízlá doba u nás. Typický rozhovor dvou známých: „Tak co, jak?" — „No, pořád stejně." — „Už ti dávají pokoj?" — „Včera jsem tam byl." — „Onehdy jsem s někým o tobě mluvil: kolik vlastně je  tvému nejmladšímu klukovi?" Vidíte, ani se nepozná, kdo z nás dvou co říká. Tedy mě v podobném rozhovoru poznáte vždycky podle toho, že já bych ho ani nezačal.

V Paříži nebo v Itálii prý si lidé, známí s neznámými, rádi řeknou příjemnou větu. U nás uslyšíme to ještě ve volné přírodě na Moravě: „Tak co, bude pršet?" — „Mohlo by, je už sucho." — „Jenže ono když se rozprší, nebude vědět, kdy má přestat." — „A když kolikrát ani nevíme, co na nás prší..." — „Ech, my ještě jak-tak. Ale co za deset dvacet roků?" — „Z toho nás už hlava bolet nebude." Tu zas mě poznáte podle toho, že i při rozhovoru šinu se pomalu vpřed, protože se nechci nechat zdržovat od úvah o odvetě laborantům životů a dešťů.

Káva espreso je v Evropě výborná. „Máte nějaké cizí noviny?" — „Prosím, vyberte si." Jdu k pultíku a donáším si, konečně, evropský tisk, tři dny starý. L´Humanité hned odkládám, Morning Star si jen prohlédnu: anglicky sice jaksi umím, ale anglickým novinám nerozumím, co je, jak každý Evropan ví, jejich chyba. Umím německy. Ale rakouské Volksstimme bych, řeknu vám, bez speciálního třídního vzdělání taky nerozuměl. Je tu například článek o tom, že podíl mezd na národním důchodu klesl na 72,2 procenta, a kritika toho, že rakouské firmy investují v Jižní Africe. Bez třídního vzdělání bych se musel ptát: „Co mají, sakra, dělat, aby mohli vyplatit dělníky?" Je tu zpráva, že vojenské letectvo připravuje noční cvičení, proto armáda do každé domácnosti v dotčené oblasti donesla letáčky vysvětlující, že hluk je nutno snést, má-li být zajištěn mír. „Jako by se mír dal zajistit vrtulníky!" poznamenává Volksstimme a má recht: my na to tiše máme rakety. List Neues Deutschland otiskuje ve Fotografické kronice historický snímek z války a text pod ním připomíná německou radost, když Rudá armáda osvobodila městečko Niesky „a dalších šest obcí v prostoru Schwarze Pumpe". Kronikář se mýlí: kombinát Schwarze Pumpe tenkrát neexistoval, a onen osvobozený prostor patří tedy označit historickým a protinacisticky posčujícím názvem: Lausitz - Lužice.

„Já chci jiné noviny!" zařval bych rád. „Tak si vyjeďte někam, kde takové jsou," odpověděli by vyzívavě. „Opravdu, nechcete si vyjet a vyřešit tím zároveň i své jisté citové problémy? Máte už jakýsi věk, a jistě vás to rozrušuje..." odpověděli. „Do toho vám nic není," říkám s klidem, jenž lomcuje mým srdcem. „Myslíte? No, kdyby se vám stala nějaká nehoda, byli bychom neradi, aby to bylo spojováno s námi." — „Policii!" objednal bych si v hotelu Šroubek. „Co byste řekl," praví policii, „roční studijní cestě řekněme do Anglie? Odpočinete si, zapomenete..." — „Protestuju a odcházím," řekl bych, vstal a hnul se ke dveřím, kdybych měl v té chvíli tolik svobody cestování.

„Nějaké další přání?" vytrhuje mě číšník z kondicionálu. Rozhlížím se, kde to jsem..., a vidím náhle, že ve výzdobě tu chybí ženský motiv. Čeho se Zdeněk chytne? A proč tu není? Tu už zvenku lomcuje opačně těžkými dveřmi, a když se mu je podaří otevřít, dává přednost nějakému starému muži, jenž snímá černý klobouk. Jdou oba k šatně, kde Zdeněk pomáhá společníkovi z černého pláště. Pak vyhlíží místo a rozčilen asi z hosta nevidí mě a usadí se opodál, a to zády ke mně, takže mě zas nevidí, zato já můžu vzpomínat, odkud znám tvář toho starého muže.

„Ne, nemohu souhlasit," slyším Zdeňka, a to, jak hlasitě mluví, a bez jediného zadrhnutí, svědčí o jeho rozčilení: „Vaší uchvácenou a místy úchvatnou, avšak jen polomyslící psací aktivitou hýbal polský běs, radící vám odkládat vlastní prohry na proklatce. Ale ani genialita, natož pologenialita," křičí Zdeněk starci do tváře, „nemá právo ochuzovat generace o kterýkoli artikulovaně sdělený díl lidské pozornosti. Cenzura může konflikdty načas vzdálit z ohniska pozornosti, ale jejich ponorné intenzity tím přibývá. Je to zlé, pane Demle, ale naneštěstí jste tu byl, a dokonce i jste."

Kdybych byl Demlem, vím, jak na Zdeňka šlápnout: „Get thee to a nunnery!" - vzkázali bychom panu Urbánkovi, kdybychom se mohli spolehnout, že četl Shakespeara v originále...

Vyhlížím vrchního, a tu blízko dveří pozoruju jinou dvojici: muž bezmála šedesátiletý právě mluví, důtklivě, přerušovaně, k mladší ženě, oči opřené o mramorovou desku stolu. Žena sedí zpříma, jednu ruku složenou v klíně na kabelce připavené okamžitě odejít, prsty druhé hladí si krk, jako by si chtěla uklidnit tepny. Teď on položil ruku na stůl, jako by si přál dotknout se jí, ale to by musela ruku spustit níž, to však neudělá. Když jdu kolem tohoto děje ke dveřím, teprve vidím, jak se žena mužově řeči smutně usmívá, s převahou trpělivosti nad ironií. Nad jeho hlavou v duchu mu říkám: „Hlavu vzhůru, mladý muži! Na vašem místě bych teď tu Anglii na rok bral."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 4, duben 1985.)