Uplynulé desetiletí představovalo obtížnou zkoušku pro izraelskou levici reprezentovanou především Stranou práce a menší levicovou stranou Merec. Od roku 1999, kdy zatím poslední levicovou vládu sestavoval tehdejší předseda Strany práce Ehud Barak, se izraelské levici nejenže nepodařilo vyhrát ani jedny ze tří parlamentních voleb, ale její podpora mezi voliči klesla až na historické minimum. Někteří komentátoři daný stav v roce 2011 označili dokonce za politické kóma, ze kterého bude možné izraelskou levici resuscitovat pouze s velkými obtížemi. Vlna socio-ekonomických protestů, která v letních měsících roku 2011 překvapivě velkou silou zasáhla celou zemi, však značně zamíchala s politickými kartami. Blýská se izraelské levici na lepší časy?

První letmý pohled na úspěšnost levice z hlediska počtu křesel v Knessetu příliš optimismu neskýtá: Strana práce a strana Merec získaly dohromady v posledních volbách v roce 2009 pouze 16 křesel ze 120. V lednu 2011 navíc Stranu práce opustil její dlouholetý předseda Ehud Barak, aby založil své vlastní politické uskupení Acmaut (Si'at ha-acma'ut, Strana nezávislosti). Společně s ním odešli další čtyři poslanci původně zvolení za Stranu práce. Levicový tábor se tak rázem zmenšil pouze na 11 poslanců a stánky izraelského tisku začaly plnit úvahy o nejhlubší krizi izraelské levice za dobu existence státu.

Pokud by se vývoj levice v dějinách Izraele dal nějakým způsobem personifikovat, získali bychom patrně následující obrázek: silný a energií nabitý charizmatický mladík se sionistickými ideály se během šesti desetiletí postupně mění v unaveného a opotřebovaného starce, kterého navíc na počátku roku 2011 postihne fatální infarkt.

Pád, vzestup, pád

Levicové vlády dominovaly izraelské polické scéně v prvních třech desetiletích existence samostatného Státu Izrael. Strana Mapai, v jejímž čele stál dlouhé roky David Ben Gurion, a její přímá následovnice Strana práce sestavovaly všechny vládní koalice v letech 1949-1977. V přelomových volbách v roce 1977 zvítězil poprvé pravicový blok Likud. Levicový tábor však navzdory svým volebním neúspěchům na počátku 80. let představoval pro vlády vedené Likudem důstojnou a silnou opozici či rovného velkokoaličního partnera. Návrat levice do parlamentních křesel přinesly volby v roce 1992, po nichž levicovou koaliční vládu sestavil Jicchak Rabin. Rabinova vláda se následně stala symbolem mírového procesu, jenž vyústil podpisem Dohod z Osla v roce 1993, ustavujícím Palestinskou národní samosprávu.

Počátek současné krize izraelské levice je často spojován s poslední levicovou vládou vedenou Ehudem Barakem. Barak se ocitl ve složité situaci kvůli selhání mírového summitu v Camp Davidu v roce 2000, což způsobilo jisté ideologické rozčarování v izraelském levicovém táboře. Ten do té doby totiž věřil, že se Barakovi v duchu Rabinovy tradice podaří dosáhnout dlouhodobě udržitelného míru s palestinskými sousedy. Pomyslný hřebíček do rakve Barakovy vlády pak zasadilo vypuknutí druhé intifády v září 2000, neboť zhoršená bezpečnostní situace země jasně vychýlila politické váhy ve prospěch pravice vedené Arielem Šaronem.

Krize levice se od roku 2000 postupně prohlubovala. Strana práce přestala být voliči vnímána jako možná alternativa pravicového Likudu. Z této pozice ji v parlamentních volbách v roce 2006 definitivně vytlačila Šaronova nová strana Kadima (Vpřed), která se stala atraktivnější alternativou především pro středově orientované voliče. Zatím poslední parlamentní volby v roce 2009 již jen potvrdily pád izraelské levice — tentokrát však nešlo jen tak o ledajakou volební porážku, ale o porážku historickou, která Straně práce i Merecu přisoudila roli marginálních stran v izraelském stranickém systému.

Útok zprava

Snaha levicových aktivistů mobilizovat izraelskou veřejnost, aby vyjádřila nespokojenost s pravicovou vládou vedenou Benjaminem Netanjahu, nebyla v posledních dvou letech příliš úspěšná. Mnozí aktivisté dokonce upozorňovali na cílený proces delegitimizace izraelské levice především ze strany Likudu. Podle tohoto názoru se pravicovým kruhům podařilo systematicky přesvědčit izraelskou veřejnost, že levice podporuje pouze zájmy Arabů na úkor zájmů Izraele, není schopna přinést zemi udržitelný mír s Palestinci a není ani dostatečně vlastenecká, resp. sionistická — to vše s oblíbeným odvoláním na neúspěch Barakovy vlády při mírových jednáních v roce 2000.

Delegitimizace izraelské levice se podle aktivistů projevuje i tak, že samotní představitelé levice nevěří ve svůj vlastní úspěch a poukazují na svou bezmoc. Pravdivosti této teorie nahrává do jisté míry skutečnost, že na jaře roku 2011 se přední izraelský deník Haarec, který je pověstný svou levicově-liberální orientací, obsáhle zabýval krizí levice a nezdržel se řady pesimistických komentářů o její budoucnosti.

Letní měsíce tohoto roku však přinesly nečekaný zvrat na izraelské politické scéně v podobě masových sociálně-ekonomických protestů. Když na začátku července postavila hrstka mladých studentů demonstrativně stany v centru Tel Avivu na protest proti neúměrné výši nájemného, málokdo tehdy předpovídal, že o dva měsíce později vyjde do ulic po celém Izraeli na 450 tisíc demonstrantů ze všech vrstev společnosti, kteří budou mj. požadovat odstoupení Netanjahuovy vlády.

Změny i uvnitř

Není pochyb o tom, že letní protesty vrátily levicový tábor zpět do hry — nejen díky jeho jasnému vyjádření podpory demonstrantům, ale též zásluhou rychlého nárůstu volebních preferencí pro Stranu práce a Merec v posledních průzkumech veřejného mínění. Zatímco na jaře tohoto roku řada politiků Strany práce nezastírala, že velkým volebním úspěchem pro ni bude zisk 12 či 13 parlamentních křesel, podle posledních průzkumů by strana získala až okolo 22 křesel. Jasný nárůst volebních preferencí byl patrný také v případě menšího Merecu, v obou případech především na úkor středové Kadimy.

Pozice hlavního člena levicového tábora — Strany práce — se upevnila také díky změnám v jejím vedení. V druhém kole vnitrostranických primárních voleb v září 2011 zvítězila relativně nová tvář na politické scéně Šeli Jachimovičová nad dlouholetým matadorem Amirem Perecem. Skončilo tak jisté vakuum ve vedení strany způsobené Barakovým lednovým odchodem.

S odstupem několika měsíců je zřejmé, že odchod kontroverzního Baraka, jehož mnozí považují za jednoho z původců hluboké krize levice, Straně práce prospěl. Jachimovičová získala jasný mandát pro nové politické směřování strany. Navíc se jí podařilo sjednotit jednotlivé stranické frakce utvořené okolo Amira Perece, Jicchaka Herzoga a Amrama Micny. Strana navenek vystupuje jednotně, je pro voliče lépe čitelná a má tak nejlepší předpoklady zajistit si jejich podporu v dlouhodobějším časovém horizontu. Zdá se, že izraelské levici se tak konečně blýská na lepší časy.