Uplynulé desetiletí představovalo obtížnou zkoušku pro izraelskou levici reprezentovanou především Stranou práce a menší levicovou stranou Merec. Od roku 1999, kdy zatím poslední levicovou vládu sestavoval tehdejší předseda Strany práce Ehud Barak, se izraelské levici nejenže nepodařilo vyhrát ani jedny ze tří parlamentních voleb, ale její podpora mezi voliči klesla až na historické minimum. Někteří komentátoři daný stav v roce 2011 označili dokonce za politické kóma, ze kterého bude možné izraelskou levici resuscitovat pouze s velkými obtížemi. Vlna socio-ekonomických protestů, která v letních měsících roku 2011 překvapivě velkou silou zasáhla celou zemi, však značně zamíchala s politickými kartami. Blýská se izraelské levici na lepší časy?

První letmý pohled na úspěšnost levice z hlediska počtu křesel v Knessetu příliš optimismu neskýtá: Strana práce a strana Merec získaly dohromady v posledních volbách v roce 2009 pouze 16 křesel ze 120. V lednu 2011 navíc Stranu práce opustil její dlouholetý předseda Ehud Barak, aby založil své vlastní politické uskupení Acmaut (Si'at ha-acma'ut, Strana nezávislosti). Společně s ním odešli další čtyři poslanci původně zvolení za Stranu práce. Levicový tábor se tak rázem zmenšil pouze na 11 poslanců a stánky izraelského tisku začaly plnit úvahy o nejhlubší krizi izraelské levice za dobu existence státu.

Pokud by se vývoj levice v dějinách Izraele dal nějakým způsobem personifikovat, získali bychom patrně následující obrázek: silný a energií nabitý charizmatický mladík se sionistickými ideály se během šesti desetiletí postupně mění v unaveného a opotřebovaného starce, kterého navíc na počátku roku 2011 postihne fatální infarkt.

Pád, vzestup, pád