Na pár dní jsem navštívil zadlužené Španělsko prý stahující (hned po Řecku a Itálii) ke dnu Eurozónu a celou Unii. Byl jsem v jeho severovýchodní svébytné části s vlastním jazykem, v Katalánsku. Pár dní pohybu v historických čtvrtích a obchodních centrech jeho hlavního města jistě nestačí jako podklad analýzy. Pozoroval jsem však a vytvářel si dojem.

Neunikli mi mezi turistickým opojením z živé gotiky, z Antoni Gaudího a Joana Miróa lidé přespávající v průchodech domů a v prolukách mezi nimi. Zdálo se, že pro Barceloňany však platí české přísloví, že chudoba cti netratí. Nezdálo se, že by nocující bezdomovce vyháněli. Jednou pozdě večer mi místní člověk ukazoval nejbližší bankomat, který se nacházel v místnosti oddělené od ulice prosklenými posuvnými dveřmi. Za nimi spal někdo pod dekou. Pohled, řekl bych, v Česku nevídaný. Nikdo však neplatícího nocležníka nevyhazoval. Zdálo se mi, že ho okolí nepovažovalo za obtížný hmyz, nýbrž za člověka. Připadalo nám samozřejmé nerušit, a šli jsme k dalšímu bankomatu.

Neunikl mi ustaraný, jakoby nepřítomný pohled lidí na ulicích a v metru. Krátce před volbami do španělského parlamentu mi neunikla informace o každodenních protestních mítincích před sídlem katalánské vlády. Všiml jsem si taky nápisů jako Nezávislost a socialismus.

Přes viditelnou přítomnost globální ekonomické krize je celkový dojem z města jiný než v cynickém, unaveném a permanentně otráveném Česku. Kultura se mi tam jevila jako vrostlá do všedního života. Koneckonců to, co Evropě dalo tvář, je tam doma už od starověku. Není to však jen okázalá kultura oper, výstav a koncertů. Všude bije do očí dobrý vkus. Všednodenní kultivovanost souvisí s humanismem, ať křesťanským nebo sekulárním. Obě jeho podoby tu žijí a dnes i kooperují.

Nejde mi o elegantní luxus v centru města nesrovnatelný s vulgárním kšeftařským nevkusem, který zohavil tvář dnešní Prahy a celého Česka. Ten by se dal vysvětlit jako dědictví někdejšího koloniálního impéria. Jde mi spíš o to, že ruku v ruce s kulturností lidí a institucí jde určitá hrdost, ochota a síla hájit svou čest. Jakoby se demokratizovala postava španělského granda. Zřejmě proto se v celém etnicky pestrém Španělsku dokáže mnoho set tisíc lidi postavit proti bankéřům lupičům a jejich sílící snaze odstranit demokracii a nastolit plutokracii, tu nejvulgárnější diktátorskou podobu oligarchie. U nás se proti asociální vládní politice aktivně staví několik desetin promile obyvatelstva. Vůči vážnému podezření na korupční chování Hradu zůstala veřejnost zcela lhostejná.

Někdo by se mohl úvahám o dobrém vkusu, kultuře, hrdosti a odvaze smát. Vždyť přece vše řeší změna vlastnictví výrobních prostředků. Ale snad nemusíme vše redukovat jen na vlastnictví. Jde nakonec o rovnocenné postavení lidí práce. Jsou s vlastníky rovnoprávní jako občané, ale prakticky se to neprojevuje. Všechny humanistické síly, dnes včetně významné reprezentace křesťanů volá po uvedení formální demokracie do reálného života. Ano, o tohle jde a otázka zní, jak to provést. A zde je nutno říct, že bez občanské aktivity to nejde. Odhodlaná alternativní elita s odvoláním na přání lidu změnu nenastolí. A pokud přece, bude to tyranie ve jménu ušlechtilých myšlenek, někdy mám dojem, když poslouchám iniciátory změn, že by to byl jakobínský teror 21. století. Souhlas lidu s programem demokratických změn nelze předpokládat. Nutno se občanů ve volbách na to zeptat. Takový program je nutno prosadit, a to i proti ohlupující propagační mašinérii dnešních privilegovaných a jejich systému.

K tomu, aby dobrý program získal svobodný souhlas občanů, nestačí demokratické politické struktury, které to teoreticky zajišťuji. Jako druhá podmínka se připomíná rozvinutá politická kultura. Možná by stačilo mluvit prostě o kultuře, která mimo jiné znamená, že obyvatelé jsou občany a že jim leží na srdci nejen vlastní zájem, ale i zájem ostatních. Měřeno formálním dosaženým vzděláním, množstvím knih v obchodech a mezi lidmi, nejsme snad tak beznadějnými barbary. Přesto nám smysl pro občanství nějak chybí. Většina obyvatel není ochotna dát k dispozici trošku času a energie pro sledování volebních programů a pro spolurozhodování ve volbách. Je tu otázka, jak probudit dřímající politický potenciál. Globální krize systému dopadá na lidi reálně. Jsou ponižování a okrádáni a jsou si toho vědomi. Proto se šíří pocit a představa, že by se mělo něco udělat, že je potřebná nějaká změna. Ještě se nevžilo, že jsme to my, kdo musíme něco změnit, např. pravidla fungování státu, včetně důstojného postavení člověka práce jako tvůrce hodnot. A kéž by zkušenosti z jiných zemi Evropy povzbudily občanskou rozvahu a odvahu. Pro mne návštěva Barcelony, třebaže jen na úrovni dojmů a pocitů, byla po dřívější povzbudivé četbě o španělské odvaze silným podnětem a dala mi i vzhledem k českému marasmu špetku naděje. Mám dojem, že Španělé a s nimi Katalánci Evropu z té současné bídy pomáhají vymanit.