Na pár dní jsem navštívil zadlužené Španělsko prý stahující (hned po Řecku a Itálii) ke dnu Eurozónu a celou Unii. Byl jsem v jeho severovýchodní svébytné části s vlastním jazykem, v Katalánsku. Pár dní pohybu v historických čtvrtích a obchodních centrech jeho hlavního města jistě nestačí jako podklad analýzy. Pozoroval jsem však a vytvářel si dojem.

Neunikli mi mezi turistickým opojením z živé gotiky, z Antoni Gaudího a Joana Miróa lidé přespávající v průchodech domů a v prolukách mezi nimi. Zdálo se, že pro Barceloňany však platí české přísloví, že chudoba cti netratí. Nezdálo se, že by nocující bezdomovce vyháněli. Jednou pozdě večer mi místní člověk ukazoval nejbližší bankomat, který se nacházel v místnosti oddělené od ulice prosklenými posuvnými dveřmi. Za nimi spal někdo pod dekou. Pohled, řekl bych, v Česku nevídaný. Nikdo však neplatícího nocležníka nevyhazoval. Zdálo se mi, že ho okolí nepovažovalo za obtížný hmyz, nýbrž za člověka. Připadalo nám samozřejmé nerušit, a šli jsme k dalšímu bankomatu.

Neunikl mi ustaraný, jakoby nepřítomný pohled lidí na ulicích a v metru. Krátce před volbami do španělského parlamentu mi neunikla informace o každodenních protestních mítincích před sídlem katalánské vlády. Všiml jsem si taky nápisů jako Nezávislost a socialismus.

Přes viditelnou přítomnost globální ekonomické krize je celkový dojem z města jiný než v cynickém, unaveném a permanentně otráveném Česku. Kultura se mi tam jevila jako vrostlá do všedního života. Koneckonců to, co Evropě dalo tvář, je tam doma už od starověku. Není to však jen okázalá kultura oper, výstav a koncertů. Všude bije do očí dobrý vkus. Všednodenní kultivovanost souvisí s humanismem, ať křesťanským nebo sekulárním. Obě jeho podoby tu žijí a dnes i kooperují.