Potká se občanská nespokojenost s demokratickou levicí?

Lukáš Jelínek

Je vůbec naděje, že se prostřednictvím klasické politiky upraví poměry v České republice? Bylo by dobré, kdyby lidé protestující v ulicích byli ochotni hledat řešení v rámci liberálně-demokratického modelu a kdyby jim levice uměla vyjít vstříc.

Možná je to únavou, možná opatrností, možná leností. Každopádně houstnoucím projevům nespokojenosti s chybami přeplněným systémem, v němž žijeme, a s politickou reprezentací, která jej spravuje, schází po zevrubném A stejně dobře zpracované B.

Analyzovat nedostatky umí autoři moudrých statí v médiích i tisíce protestujících v ulicích České republiky, Evropské unie i USA skvěle. Neviditelná ruka trhu nejprve zmákla podstatnou část politických elit, poté přidusila veřejné služby a sociální stát a nyní usilovně pracuje na rozkladu společnosti. Různé sociální, ale i profesní či etnické skupiny jsou stavěny proti sobě, vzrůstá vzájemná nedůvěra. Moc peněz prostřednictvím korupčních a klientelistických sítí otřásá pilíři demokratického právního státu, včetně policie a nezávislé justice. Lidé stále více rezignují na občanská práva a povinnosti, leckde v Evropě slábne volební účast. U jedněch nabírají na intenzitě revoluční nálady, druzí propadají apatii.

Vyhlíží se alternativa s velkým „A“. Někdo ji vidí v socialismu — realistickém skandinávském nebo ještě ryzejším. Další ve společnosti komunit. Jiní čekají, že nám spadne do klína něco lepšího, osvícenějšího. Přesný popis zatím nikdo nedodal, pouze jsou skloňovány potřebné zvraty v uspořádání politického a ekonomického života. A už vůbec není jasné, jak, jakými konkrétními kroky (nejlépe nenásilnými) k nové situaci dospět.

Tato kombinace nespokojenosti, bojovnosti a nepřipravenosti mi nahání strach. Autoři levicových utopí zhusta bývají milí, moudří, dobrosrdeční lidé. Bohužel však ti, kteří mají po ruce vždy nějakou Alternativu, přežívají jinde: v krajně pravicovém koutě s neofašistickými slogany v ústech.

Je tak těžké si představit, že se jednoho dne levicoví bojovníci s mafiánským kapitalismem vyčerpají a lačné veřejnosti, která se ztotožní s výzvou po smetení těch, co selhali, a zatouží po novém řádu, naservíruje své recepty krajní pravice? Ostatně v severních Čechách v sociálně rozložených lokalitách už slušně boduje. Nemluvě o neofašistech, xenofobech a nacionalistech sílících napříč Evropou.

Nechci tímto odrazovat od masových projevů nespokojenosti. Má smysl v ulicích být, křičet a klidně i nocovat. Vše by ale mělo ústit v odpovědi na otázky těch opatrnějších, které zajímá, kdy, jak a hlavně co má přijít dál.

Další rozměr problému popsal v nedělních Otázkách Václava Moravce na ČT 24 Václav Bělohradský: „Slovo alternativa je nebezpečný lapač tekutého hněvu. Nejsou žádné alternativy, protože modernost a demokratická modernost, nebo moderní demokracie je systém, který nemá vnějšek. Všichni jsme uvnitř, všichni se nějak rozhodujeme, nějak ho ovlivňujeme.“

Připusťme, že pravda je někde uprostřed. Moderní demokracie nemusí mít vnějšek, ovšem i v jejím jádru lze nalézt různé odlišné koncepce uspořádání věcí veřejných. Nevěřme tezím, že nastal konec dějin (Fukuyama) nebo že se projekt sociální demokracie vyčerpal (Dahrendorf, Judt). I v rámci demokratického společenství je možné různě nastavovat modely ekonomiky či udržování moci. Paralelně s projevy pobouření a nespokojenosti na ně musíme myslet, musíme je propracovávat. Jinak zbude pouze onen tekutý hněv, který lapí někdo třetí - sekáč, jenž se nezakecá.

Odpovědnost srovnatelnou s pouličními buřiči ovšem nese i demokratická levicová politika. Aby byla uznána za nositelku adekvátní alternativy, byť „jen“ s malým „a“, musí dokázat nejen uhájit sociální stát, veřejné služby a hodnoty solidarity a rovných šancí. Jejím úkolem je také pěstovat toleranci, demokratický dialog a ochranu menšin před většinami.

Pouze taková sociálně demokratická strana, která dokáže akcentovat témata, jako jsou lidská práva, práva přírody, kulturní vyspělost a vzdělanost, může pomýšlet na politické lídrovství. Jednak proto, že s parciálním programem si nevystačí, jednak proto, že se neobejde bez podpory obvyklých nositelů změn a pokroku — studentů, učitelů, umělců, občanských aktivistů…

ČSSD vykročila v minulých letech správným směrem: k hledání partnerů nejen v politické rovině, ale též v řadách „angažované“ občanské společnosti. Na počátku bylo upřímné nadšení Vladimíra Špidly, na které pak navázal Jiří Paroubek, jenž se sice pohyboval jako slon v porcelánu, nicméně jasnou představu o spojenectvích a aliancích, na nichž by měla sociální demokracie stavět, měl. A když Paroubek zavelel, věci se hýbaly — a ČSSD „zelenala“ i „kulturněla“.

S ústupem od Paroubkova stylu ale část sociálních demokratů zlenivěla. Stínový ministr životního prostředí s enviromentalisty válčí. Nejvíc o Šumavu. Rozšíření jaderné elektrárny Temelín je ochoten coby jihočeský hejtman zaříznout jen tehdy, nedodrží-li stát závazky ohledně rozvoje dopravní infrastruktury v regionu. Z toho mála hlasování o „zelených“ předlohách v Poslanecké sněmovně analýza Zeleného kruhu vypozorovala, že nejméně ekologicky se chovají zákonodárci zvolení za ČSSD.

Proti sociální demokracií vedené radnici v Brně se vzedmula vlna hněvu zaměstnanců a návštěvníků divadel. Zvažované dvacetiprocentní šetření na výdajích plynoucích do příspěvkových organizací města by výrazně poškodilo i prestižní kulturní instituce včetně Národního divadla v Brně nebo Divadla Husa na provázku. Chtějí-li zástupci celostátní kulturní obce o čemkoli debatovat se sociální demokracií, obracejí se zpravidla přímo na partajní špičky a stínového ministra kultury obcházejí.

V dalších velkém městě, Praze, si ČSSD kazí pověst tzv. optimalizací středních škol. Ne snad že by nemělo smysl o ní uvažovat. Naprosto ale selhává komunikace. Místo toho je slyšet o aroganci, v níž si prý sociální demokraté s demokraty občanskými nezadají. Sociální demokraté se také podepsali na zbytečně dlouhé přetahované o skandálně se chovající ředitelku gymnázia v Litoměřicích.

Lidskoprávní rozměr politiky ČSSD v Deníku Referendum již několikrát rozebral František Kostlán. Na jedné straně lze slyšet moderní Evropou formované názory a vize (Vladimír Špidla, Michaela Marksová-Tominová), na straně druhé je patrné podléhání černočerným představám o škodlivosti multikulturality, imigrace, pozitivní diskriminace, politické korektnosti. Mnozí sociálně demokratičtí politici na severu Čech zase hasí plameny rasové nesnášenlivosti benzinem.

K tomu, abychom zahlédli světlo na konci tunelu, by tudíž přispěly dva paralelní kroky (či spíše procesy): ochota lidí protestujících v ulicích hledat řešení v rámci liberálně-demokratického modelu (nabízí se především globální politická kontrola nad globální ekonomikou a taková podoba evropské integrace, v níž nebudou mít neoliberální účetní navrch nad reprezentanty sociálně spravedlivé společnosti) a připravenost současné demokratické levice vyjít vstříc té části populace, která trpí — někdy oprávněnou — nedůvěrou v politiku, politické strany, v řešení prosazovaná prostřednictvím pluralitního stranického systému.

V opačném případě počítejme s tím, že o krok napřed budou vždy ti, co nabídnou v lepším případě vládu pevné ruky, v případě horším rovnou nějakého toho nahnědlého Spasitele.

    Diskuse (5 příspěvků)
    Martin Šimsa, filosof
    October 27, 2011 v 15.6
    Potká se demokratická levice s občanskou nespokojeností?
    S článkem v zásadě souhlasím, jen bych otázku otočil. Jsou zde nespokojení občané, ale demokratická levice na to nereaguje nebo jen okrajově a nejde k jádru věci. V Ústeckém kraji na situaci okolo litoměřického gymnázia mnohem lépe reagoval a reaguje Paroubek než vedení sociální demokracie, které k tomu má své diplomatické důvody. Samozřejmě Paroubek má své politické důvody, ale občané sledují a hodnotí politiky podle toho, jak se staví k jejich konkrétním problémům - to Paroubek chápe, ale zda to chápe současné vedení sociální demokracie si nejsem jist.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    October 28, 2011 v 20.59
    Alternativy
    Myslím, že Bělohradský mluví o Alternativě (s velkým A!), před níž - oprávněně - varuje, protože mu zavání metafyzikou, představou, že nějakým mávnutím proutku může být všechno zgruntu jinak. (Nesmíme také zapomínat, že Bělohradský je filozof, i když byl kupodivu v oné debatě představen jako sociolog, a jeho diskurz je tedy filozofický, nepohybuje se často v oblasti přirozeného jazyka.)

    Ale alternativ s malým a by se sociální demokracie nejen neměla bát, ale měla by na nich usilovně pracovat (tím spíše, pokud jí leží na srdci uchování liberální demokracie).
    To socdem politikům zdůrazňuji a opakuji pořád.
    JK
    Jiří Karen
    October 31, 2011 v 9.47
    Co s tím?
    Proč neexistuje nějaká platforma, která by dokázala sjednotit roztříštěné levicové hnutí? A proč vůbec hovoříme o pravici a levici, když je evidentní, že toto pojetí je už poněkud mimo. Existuje totiž v standartním politickém diskurzu. Otázka zní, nakolik je současná neoliberální totalita legitimní. Takhle – sedí banda lidí na voru v moři. Jedni chtějí topit dřevem voru, aby jim nebyla zima, druzí to odmítají s tím, že by vor shořel (záhadně!). Proti snaze o zachování lidskosti stojí apokalyptická destrukce společnosti. Mně už pojmy pravice / levice nesedí. Buď zkáza planety, anebo snaha téhle zkáze zabránit pomocí křehkých civilizačních statků. Myslím, že je třeba filozoficky přehodnotit základní pojmy, které nás definují. Co je člověk? (např. není lidský zdroj), co jsou lidská práva? (když dneska pšoukne vědec, celé oblasti vyhynou v důsledku biogenetiky), co je lidská svoboda (topit PETlahvemi?), jaká je hierarchie základních lidských práv (např. právo na bydlení by asi mělo být nad právem na soukromý majetek, ne? Apod.). Kdyby se podařilo takto výsostně obecně určit základní existenční předpoklady, možná by se mohl vytvořit prostor pro postupnou změnu. Ano, neexistují Alternativy a Pravdy. Existují jenom pragmatická, omylná, špatná a relativní řešení konkrétních problémů.
    SH
    Stanislav Hošek, Penzista
    October 31, 2011 v 10.15
    A SAKRA.
    Už titulek textu je doslova odpuzující, neboť dál nevysvětluje, kdo je tou „demokratickou“ levicí v našem politickém prostoru. Stejně tak se v něm nikde neříká, kdo je tou „krajní“ pravicí u nás. Již dávno se jeví, že krajní pravicí v této zemi byla ODA, později US a nyní TOP09. A nedemokratická levice? Pořád se traduje, že jí je KSČM, a to především proto, že zabejčeně trvá na svém názvu. Dovoluji se proto zeptat především autora. Kdyby už v roce 1989 se nezrušila jen vedoucí úloha KSČ, ale sama KSČ, její členové založili jinou stranu bez tohoto „zrudlého“ slovíčka, strana se chovala tak, jak se nyní již přes dvacet let chová, byla by demokratickou levicí, nebo krajní, či dokonce extrémní?!!
    Uznávám Bělohradského názory pro jejich vysokou míru inspirativnosti, leč je to přece jenom filosof navýsost liberální, jenom s jakýmsi maličkým sociálním, spíše cítěním než uceleným názorem. Jeho varování před alternativou „A“ je v mých obyčejným měšťanským strachem. Světová veřejnost totiž čím dál více nejen cítí, ale vidí, že kořenem zla je…určitá forma soukromého vlastnictví. Forma jeho neomezeného hromadění a následné politické vedoucí úlohy. A jelikož je pro všechny liberály soukromé vlastnictví posvátnou krávou, tak kolem jeho politické hegemonie chodí jako kolem horké kaše. Tím víc pak samotné politické strany, jejichž čelní představitelé si nemohou dovolit ani tu míru odvahy v tomto punktu, jako intelektuálové. „Veď kto by je financoval“?!!
    Nemám rád cestu jediné alternativy. Ale něco mi říká, že politici mají dneska skutečně jenom jeden účinný způsob setkání se s protestujícími. Že budou skutečnými vládci nad celým veřejným prostorem a ne pouze nad tím sice početnějším, lež méně vlivným. Že tedy nebudou před určitou společenskou vrstvou ležet na zádičkách a radostně kopat nožičkama, když je budou někteří její příslušníci lechtat na bříšku. Demokraticky zvolení politici musí skutečně vládnout, jinak tam bohužel nemají co dělat. Zatím jsou jen obdobou drábů, která v zájmu vrchnosti umravňovala nevolníky.
    LJ
    Lukáš Jelínek
    October 31, 2011 v 11.15
    Když už jsem vyzván, pane Hošku, odpovídám. Za "nedemokratickou levici" pokládám veškeré autoritářské proudy v KSČM, ČSSD, SPOZ atd. Za "demokratickou levici" veškeré proudy uvnitř těchto stran, které staví na pluralitě, toleranci a svobodě. To samé lze říci o pravici. Obávám se, že Vaše pohoršení poněkud odráží mediální stereotypy o podobě českého stranického spektra...