„Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží,“ praví okřídlené úsloví. Popularitu současné úřednické vlády lze nahlížet i prizmatem tohoto úsloví: Konečně máme — po letech partajničení, korupce a lobbismu, sprosťáren a přeběhlictví — vládu, v níž se můžeme zhlížet jako v zrcadle, vládu odborníků, kteří se bez zbytečných řečí a politických šarvátek věnují racionální správě veřejných věcí. Takovouhle vládu zaslouží si střízlivý, praktický český člověk, který se bez vzletných slov a ideologií obejde, zato bez základní slušnosti, pravidelného zásobování a rostoucí životní úrovně zajisté ne.

Chtěl bych tomuto zálibnému spočinutí oka veřejnosti na „nepolitické“ vládě oponovat. Především je známo, že tato vláda je ve skutečnosti polopolitická nebo spíše skrytě politická, neboť vznikla z dohody tří politických stran a skládá se z osob těmito stranami nominovanými, často se stranickou příslušností. Vznikla z politického boje, získala důvěru politického parlamentu a do její činnosti proniká ten boj i nadále. Stranické politické šarvátky zůstávají pouze skryty „za“ vládou a nekazí tak veřejnosti výhled.

Úřednickou byla de facto i vláda za komunistického režimu: věnovala se — v rámci tehdejších možností — racionální správě ekonomiky a veřejných věcí; politicky byla ovšem jen vykonavatelkou vůle komunistické strany, která představovala skutečné centrum moci. V komunistických vládách zasedaly osoby poněkud inteligentnější a alespoň navenek „přijatelnější“ než byli senilní členové politbyra — stačí si vzpomenout na její předsedy Štrougala či Adamce. Ale ani sebelepší úřednický výkon takové vlády nemohl změnit nic podstatného na politickém režimu, v němž nám bylo dáno žít.

Ale můžeme jít ještě dále do historie. Demokratický politický řád k nám postupně proniknul a ustálil se v našich zemích v období dlouhé vlády Františka Josefa I., předposledního rakouského císaře. Sám František Josef považoval ovšem parlament za „žvanírnu“; byl jakýmsi nejvyšším a nejvýkonnějším úředníkem své veliké říše, vstával ve čtyři hodiny ráno a celý den svědomitě vyplňoval státní akta a udílel audience. Chápal potřebnost a význam vlády, nebylo mu ale tak úplně jasné, jak vlastně přispívá k dobru jeho národů a k ekonomickému a kulturnímu vzestupu jeho říše parlament a systém politických stran. A kdyby se tehdy prováděly výzkumy veřejného mínění, jistě by v oblíbenosti daleko předstihnul všechny žvanily z parlamentu, podobně jako je dnes prezident za každých okolností miláčkem národa.