„Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží,“ praví okřídlené úsloví. Popularitu současné úřednické vlády lze nahlížet i prizmatem tohoto úsloví: Konečně máme — po letech partajničení, korupce a lobbismu, sprosťáren a přeběhlictví — vládu, v níž se můžeme zhlížet jako v zrcadle, vládu odborníků, kteří se bez zbytečných řečí a politických šarvátek věnují racionální správě veřejných věcí. Takovouhle vládu zaslouží si střízlivý, praktický český člověk, který se bez vzletných slov a ideologií obejde, zato bez základní slušnosti, pravidelného zásobování a rostoucí životní úrovně zajisté ne.

Chtěl bych tomuto zálibnému spočinutí oka veřejnosti na „nepolitické“ vládě oponovat. Především je známo, že tato vláda je ve skutečnosti polopolitická nebo spíše skrytě politická, neboť vznikla z dohody tří politických stran a skládá se z osob těmito stranami nominovanými, často se stranickou příslušností. Vznikla z politického boje, získala důvěru politického parlamentu a do její činnosti proniká ten boj i nadále. Stranické politické šarvátky zůstávají pouze skryty „za“ vládou a nekazí tak veřejnosti výhled.

Úřednickou byla de facto i vláda za komunistického režimu: věnovala se — v rámci tehdejších možností — racionální správě ekonomiky a veřejných věcí; politicky byla ovšem jen vykonavatelkou vůle komunistické strany, která představovala skutečné centrum moci. V komunistických vládách zasedaly osoby poněkud inteligentnější a alespoň navenek „přijatelnější“ než byli senilní členové politbyra — stačí si vzpomenout na její předsedy Štrougala či Adamce. Ale ani sebelepší úřednický výkon takové vlády nemohl změnit nic podstatného na politickém režimu, v němž nám bylo dáno žít.

Ale můžeme jít ještě dále do historie. Demokratický politický řád k nám postupně proniknul a ustálil se v našich zemích v období dlouhé vlády Františka Josefa I., předposledního rakouského císaře. Sám František Josef považoval ovšem parlament za „žvanírnu“; byl jakýmsi nejvyšším a nejvýkonnějším úředníkem své veliké říše, vstával ve čtyři hodiny ráno a celý den svědomitě vyplňoval státní akta a udílel audience. Chápal potřebnost a význam vlády, nebylo mu ale tak úplně jasné, jak vlastně přispívá k dobru jeho národů a k ekonomickému a kulturnímu vzestupu jeho říše parlament a systém politických stran. A kdyby se tehdy prováděly výzkumy veřejného mínění, jistě by v oblíbenosti daleko předstihnul všechny žvanily z parlamentu, podobně jako je dnes prezident za každých okolností miláčkem národa.

S tou žvanírnou měl František Josef pravdu. Slovo parlament pochází s francouzského parler, „mluvit“, a parlament skutečně neslouží k ničemu jinému než k mluvení. K racionální správě státu a k chodu ekonomiky není jej vlastně potřeba, schopná vláda, byrokracie působící na mnoha úrovních a „svobodná iniciativa“ hráčů na trhu to zvládnou dobře samy. Zákony může vydávat monarcha, shromáždění vyšších stavů nebo vláda.

Parlamentní žvanění má v základu jiný účel, totiž sama ta slova: Slova zde zastupují, vlastně nahrazují politickou moc, vojenskou sílu, ekonomický zájem. Jdou ještě daleko nad to — nejenže jsou tím médiem, v němž se moc a síla podřizují režimu vyjednávání a neutralizuje se tak jejich ničivá potence; slova zde dále ještě „ukazují“, že člověk je něčím více než jen konglomerátem zájmů a sil, že něco podstatného sám vytváří tady a teď — totiž sebe sama. Pokud by měli pravdu deterministé různých proveniencí, nebylo by něčeho tak složitého a nevypočitatelného, jako je řeč, vůbec zapotřebí, stačili bychom si s jednoduchou signální soustavou.

Parlament je institucí, v níž se zjevující moc slova — jeho schopnost vytvářet a komunikovat myšlenku, rys, osobnost — stává veřejným statkem. Takto je vlastně každá hospoda malým parlamentem. Ve velkém parlamentu děje se to zjevování zajisté schematicky, protože reprezentativně: Politická strana primárně reprezentuje zájmy společné vždy určité skupině lidí, až sekundárně dává vyniknout (politické) osobnosti. Politické slovo a politické jednání (volby, rozhodnutí parlamentu a vlády, občanské iniciativy, petice) tak něco podstatného ukazují ve dvojím smyslu: Můžeme se z nich dozvědět, kým jsme, i vytvářet to, kým se stáváme. Kým jsme, nakolik námi prostupují různé zájmy, zvyky a tradice, i kým se stáváme v tom, jak s těmito danostmi „svobodně“ zacházíme a jak formujeme svou budoucí podobu.

Znechucení politikou a úlevné vydechnutí doprovázející „úřednické“ vládnutí Fischerovy vlády je, domnívám se, příznakem naší neochoty přijmout ten obraz nás samotných, který nám politická scéna a veřejný prostor prostředkují. Nechceme si připustit, že korupce, oportunismus, permanentní nakvašenost střídaná zase pocity, že jsme mistry světa, i jistá bezohlednost k druhým jsou stavem celé společnosti, nikoliv jen politické „elity“. Za pohrdáním politickou vládou a politickým parlamentem a za milováním „odbornosti“ a střízlivé věcnosti vlády úřednické skrývá se alibistický český politický nihilismus, zrozený snad za komunistické normalizace, za poslední dvacetiletí nijak ovšem nezpochybněný. Tento nihilismus je založen na plebejském náhledu dělícím obyvatelstvo na „ty nahoře“ a „ty dole“ a přesvědčení, že ti nahoře nemají nic společného s těmi dole a že jim nejde o nic jiného než o osobní prospěch a obohacení.

Demokratická politika je ovšem založena na předpokladu, že dělení na ty nahoře a ty dole, na vládnoucí a ovládané, mizí a všichni se ocitáme na jedné rovině: Jsme všichni „dole“ v tom, jak jsme si — co do občanských práv — rovni, jsme všichni „nahoře“ v tom, že — pravda, zastupitelsky — vládneme. A protože jsme všichni nahoře, neseme zodpovědnost za to, jak to nahoře vypadá, za obraz, který k nám z veřejné sféry přichází. Vylepšit jej můžeme jedině tím, že sféru politična přijmeme opravdu za svou a budeme jí svým jednáním dávat charakter, který by nám lépe vyhovoval. Skutečné uspokojení, konejšivé sebezhlížení v zrcadle veřejné politiky je ovšem v demokracii nedostupné, kumuluje se tu příliš mnoho zájmů a vizí, příliš mnoho různých osob a nad vším vládne relativizace. Konečné uspokojení musíme si obstarat někde jinde, toužíme-li po něm.

V debatách kolem amerického radaru mnoho lidí argumentovalo tím, že takovou věc mohou přece rozhodnout jedině odborníci, protože jedině oni tomu rozumějí. Jak by tedy o radaru rozhodovala čistě úřednická vláda? Jak by dojednávala smlouvy? Na základě čí vůle? A komu bychom pak vystavovali účet ve volbách? Programy politických stran obsahují desítky problematik komplikovanějších a běžnému člověku vzdálenějších než je americký radar — přesto máme odvahu rozhodovat o nich demokraticky. Naším problémem není příliš mnoho demokratického rozhodování nebo „populismus“, jak se nám snaží namluvit pravicová média, nýbrž naopak příliš málo demokratického rozhodování, které se kupř. jako na povel zastavuje před branami firem a „přirozenými“ zákonitostmi trhu.

I kdyby sebelepší úřednická vláda dala kupř. „do pořádku“ veřejné finance, zůstane nám skryto, které politické a ekonomické zájmy při tom dávání financí do pořádku zvítězily. Ve státní kase neexistují žádné politicky neutrální finanční toky, stejně jako neexistuje žádná skutečně nepolitická vláda. Každé rozhodnutí vlády je navýsost politické, i když se maskuje za svou „neodkladnost“, „odbornost“ své motivace apod. Každé takové rozhodnutí někomu v obci pomůže, jinému uškodí, obec po jeho provedení bude už jiná. Spolknou-li potřeby ekonomiky a racionálního řízení státní administrativy jakoukoliv možnost viditelné a kontrolovatelné politiky, ztratíme možnost vyjevit, kdo jsme a kým bychom — jako společnost — chtěli či mohli být. V případě politické vlády víme aspoň přibližně, na základě jakého pověření někdo něco dělá a tím pádem za to nese politickou, všemi posouditelnou, nikoliv pouze „odbornou“ zodpovědnost.

Ač nás to může překvapovat, bojovali jsme v Listopadu právě za to, čím teď tolik pohrdáme: Aby se parlament zase stal žvanírnou a nikoliv pohůnkem a vykonavatelem úřední (komunistické) moci, aby existovaly různé politické strany s často protichůdnými programy, které se navzájem kontrolují, aby bylo možné svrhnout vládu, dokonce i když je to momentálně „nevhodné“. K tomuto politickému provozu patří též osobní tanečky a šarády, osobní zájmy, ctnosti i neřesti, které ukazují, že za politickým jednáním stojí konkrétní osoba, nikoliv úřední či ekonomická mašinérie. Tím nemá být řečeno, že politika je arénou čistě soukromých vášní, narcismů a předpojatostí, ale že i ty vášně a předpojatosti mohou být nositelem politického.

I ona zkorumpovaná, zbahnělá česká politika nese zásadní významy: Zásadní spor o to, zda chceme být součástí evropských politických struktur a jak v nich máme vystupovat, zásadní spor o interpretaci amerických válek a americký radar nebo zásadní spor o neoliberální ekonomické reformy. Když chtěla většina české veřejnosti odmítnout neoliberální rétorikou doprovázenou privatizací veřejných služeb a plány na výstavbu amerického radaru, neobrátila se na odborníky či oblíbeného prezidenta, nýbrž ve volbách na podzim roku 2008 na ty politické strany, které byly v opozici.

Tento čin měl až nečekaně zjevující povahu: Přestože nešlo o parlamentní volby, vládnoucí strany se z vysoké porážky už nevzpamatovaly, neoliberální program v podstatě opustily a veřejné služby ponechaly v původním stavu. Tyto zásadní významy nelze ovšem dost dobře vyjmout z jejich ušpiněného a umolousaného politického prostředkování, ani je nelze převést na mravní rovinu souboje dobra a zla — cesta ke zlepšení české politiky vede právě v přijetí onoho prostředkování a jeho kultivaci.

Vláda úřadu, odbornosti, vědy, „náležitě“ spravované ekonomiky nebo přímo dějinné Pravdy — to vše je vláda „totalitní“, mám-li užít výrazu dnes tolik frekventovaného. Tato slova nejsou útokem na Fischerovu vládu, která pouze plní — a zdá se, že dobře — politické zadání, na jehož základě vznikla; jsou spíše snahou o polemiku s tou částí veřejnosti, která nemůže snést obraz, jehož se nám dostává od naší politické reprezentace a nejraději by ji proto nahradila na slovo vzatými „odborníky“ či nedemokratickou iluzí o „nepolitické politice“.