Uhnízdilo se nám v české kotlině podivné slovo, a to slovo je pseudohumanista. Vždycky, když se s ním setkám, mrazí mě, jako když skřípe křída po tabuli. Většinou ho někde čtu, a tak se nemůžu toho, kdo ho používá, ani zeptat, co tím vlastně míní. Řekl jsem si, že záhadě zkusím přijít na kloub a trochu jsem si zavyhledával. Nic radostného to nebylo, však všichni víme, jak to na internetových diskusích vypadá.

Dozvěděl jsem se, že pseudohumanisté jsou ti, kdo jsou pro lidská práva a proti trestu smrti, kdo nám sem tahají cizince a všelijak jim podstrojují a jak se dalo očekávat, nejčastěji jsou to ti, kdo se jakkoli zastávají Romů. Ještě tak nejmírnější definice, s kterou jsem se setkal na jednom diskusním fóru, zněla, že pseudohumanisté jsou naivní intelektuálové, kteří třebas jsou i vzdělaní, nic neví o životě a s Cikány by v jednom domě taky nechtěli bydlet. Jinak je takový pseudohumanista obvykle chápán jako někdo, kdo je v podstatě na stejné úrovni jako zločinci, které je třeba popravovat nebo cizinci a Cikáni, které je třeba trestat, vyhnat nebo taky popravovat. Protože se pseudohumanista těch nebezpečných individuí zastává, tak by měl sdílet jejich zasloužený osud. Slova pseudohumanista nepoužívají jen anonymní účastníci nenávistných internetových diskusí. Objevuje se i ve slovníku známých politiků a političek. V poslední době o pseudohumanistech mluvila např. paní ing. Řápková, primátorka Chomutova, která zrovna čelí podezření, že je PseudoMgr.

Z mých rešerší vyplynulo, že těm, kdo mluví o pseudohumanistech zpravidla nejde o obhajobu skutečného humanismu před jeho lživou nebo falešnou podobou. Jedná se ve skutečnosti o jen málo maskovaný útok na humanismus jako takový. Je to slovo, které signalizuje fašizující tendence v české společnosti. Přitom přechod k šíření xenofobie, rasismu a dalších forem nenávisti i násilí je plynulý.

To není nic nového ani překvapivého. Humanismus se rodil v emancipačních zápasech po dlouhá století a musí bojovat o své prosazování dodnes. Dějiny nás učí, že i hodnotové systémy, které z humanismu vycházejí, jako je socialismus nebo liberalismus, mohou v praxi dostat podobu režimu založeného na privilegiích a nerovnostech, který v zájmu ideologie nebo v zájmu svých elit obětuje lidi a lidskost.

Uvědomil jsem si to při nedávné návštěvě brněnského Muzea romské kultury. Je tam dobře dokumentováno, že jak nucená integrace ze strany komunistické vlády, tak sociální vyloučení v důsledku liberální individualistické ideologie po roce 1989 představují soustavné porušování lidských práv, i když se to děje ve jménu ušlechtilých zásad rovnosti nebo svobody. Ale jak za socialismu, tak v liberální demokracii se lze v zájmu nápravy dovolávat humanistických kořenů těchto systémů a kodifikovaných lidských práv. Jen muzeální expozice z doby německé okupace a Slovenského státu nenabízí žádné východisko. Fašismus a nacismus se programově staví proti humanismu a podle toho také důsledně jednají. Deset procent českých Romů, kteří přežili české lágry, deportace a Osvětim, pro nelidský systém představovalo jen provozní chybu — kdyby se nacistický režim udržel déle, zemřeli by i oni.

Tím důležitější je se ptát, kde se protofašistické tendence ve společnosti berou a jak jim předcházet a jak je překonávat.

Už z dob nástupu německého fašismu jsou známé analýzy neblahé role, kterou při jeho vítězném tažení hrála střední třída na jedné straně ohrožená pauperizací a na druhé straně usilující o vzestup mezi smetánku. Ve spojení s deklasovanými dělnickými vrstvami přijala nacionalistické a rasistické pseudoteorie, převážila demokratické a humanistické tradice a pak demokraty a humanisty fyzicky likvidovala. Tyto společenské vrstvy se pak samy stávaly obětí rozpoutaného válečného běsnění, takže zase vydělali jen průmyslníci a finančníci, kteří Hitlerovi k moci vydatně pomáhali.

Evangelický teolog a odpůrce režimu Dietrich Bonhoeffer v té temné době ve své Etice popisuje fenomén a mechanismy „sociálního zhloupnutí“ širokých vrstev v hitlerovském Německu. Vidí, že nejde o nedostatek inteligence nebo vzdělání, ale o ztrátu hodnotových měřítek, která spolu se strachem vedla k ochotě podílet se nakonec na jakýchkoli zločinech. Bonhoeffera před mravním selháním uchránila jeho víra a nakonec byl za účast na atentátu na Hitlera těsně před koncem války popraven. Ale takoví lidé jsou ve všech dobách spíše výjimeční. Jde o to, jak předcházet a překonávat to fatální zblbnutí většiny, která může mít dneska třeba podobu, kterou se sobě vlastní bezprostředností a s gustem popisuje Michael Moore ve své knize Hloupí bílí muži.

V psychologii se někdy mluví o pseudodebilitě nebo o sociální debilitě, která znamená,že se někdo projevuje jako slabomyslný ne proto, že by měl mozkovou poruchu, ale protože vyrůstal bez adekvátních sociálních podnětů. Při změně prostředí má taková porucha dobrou prognózu — sociální chování se lze naučit.

Podobné procesy mohou být i masové a příčiny jsou podobné. Autistické ekonomické teorie (Diefenbacher) bez vztahu k sociální a přírodní realitě a k reálné ekonomice ovládaly svět v posledních třiceti letech. Užili jsme si také dost všelijakých pseudoteorií, redukujících člověka na sobecké geny nebo na kalkulačku, která umí spočítat jen vlastní prospěch. Naše děti vyrůstají v kultuře plné násilí a cynismu a jsou vychovávány ke konkurenci a sobectví. Masová kultura slouží zábavě, zabíjení času a vydělávání peněz, namísto aby kultivovala. Virtuální světy a náhražky vytvářejí pseudorealitu.

Není divu, že v dobách takového zmatení hodnotového a ohrožení ekonomického a environmentálního, mnozí touží po jistotách, jednoduchých odpovědích a rychlých řešeních. Na jedné straně je nutné falešné sliby a projevy nelidskosti i jejich kořeny odhalovat a pranýřovat, ale nestačí to. Je třeba také soustavně rehabilitovat hodnotové postoje, které jsou nezbytné k vytváření spravedlivé a udržitelné společnosti. Jsou to humanistické hodnoty lidské důstojnosti, úcty k životu, solidarity a svobody, vztažené i  na budoucí generace. Je třeba být hrdými, realistickými a odvážnými humanisty.

V Brněnském Muzeu romské kultury probíhá až do 13. 3. 2010 výstava PARAMISA. Sintové a Romové ve fotografiích Rogiera Fokkeho. Dlouho jsem neviděl tak humanistickou výstavu. Kurátorkami jsou MgA. Lenka Grossmannová a Mgr. Margita Rácová.