Rozhodnutí bývalého předsedy sociální demokracie a premiéra Jiřího Paroubka opustit řady ČSSD a založit novou stranu Národní socialisté — levice 21. století (Lev 21), která nejspíš pohltí Českou stranu národně socialistickou 2005 (ČSNS 2005), už vyvolalo očekávanou vlnu kritických, občas sarkastických reakcí. Paroubkův nový politický projekt si nicméně zaslouží serióznější analýzu než tu, kterou nabízejí některá média.

Můžeme začít tím, že Paroubkův odchod z ČSSD je dobrou zprávou jak pro něj, tak pro ČSSD. Paroubek je příliš výrazná a politická svérázná osobnost na to, aby mohl dlouhodobě působit jako řadový poslanec ve straně, kterou dříve vedl. Je to typ politika, který potřebuje stát v čele, těžko by se dokázal novému vedení sociální demokracie podřídit. To by působilo ČSSD, beztak zmítané vnitřními spory mezi „sobotkovci“ a  „haškovci“, jen problémy.

ČSSD bez Paroubka bude mít poněkud „civilnější“ podobu, bude více orientovaná na tradiční sociálně-demokratický program a ideje, a bude záležet jen na ní, zda dokáže tento nový image přetavit do volebních zisků. Mnohé bude záležet na tom, zda se výše zmíněný konflikt mezi dvěma stranickými křídly podaří „upozadit“.

S Paroubkem odchází z ČSSD určitý politický styl. Ten je často kritizován v médiích poněkud zjednodušeně jako nabubřelý, papalášský nebo arogantní, ve skutečnosti je to prostě jistý typ „silové“ politiky. Ačkoliv se po volbách v roce 2010 ujala interpretace, že právě Paroubkův styl stál ČSSD mnoho hlasů, ve skutečnosti nevíme, kolik hlasů jí zároveň přinesl. V části české společnosti je totiž po politicích Paroubkova ražení poptávka, protože zejména jistý segment levicových voličů chce slyšet na adresu vládní koalice silná a jasná slova.

Je škoda, že neexistuje praktický žádný výzkum, který by ukázal, kolik hlasů Paroubek v čele ČSSD ubral komunistům. Současný nárůst preferencí komunistů může koneckonců být právě i důsledkem odchodu Paroubka z čela ČSSD. Bylo by zajímavé s pomocí nějakého průzkumu zjistit, do jaké míry může být pravdivá teze, že zatímco současná Sobotkova ČSSD zřejmě přilákala zpět hlasy části středových voličů, zejména těch, kteří v roce 2010 odešli k Věcem veřejným nebo opustili zelené a lidovce, KSČM si „vzala zpět“ voliče, které odlákal Paroubek.

Opoziční rétorika, která zaznívá z řad současné ČSSD, se těmto voličům jeví jako příliš nevýrazná. Navíc existuje nepochybně i skupina levicových voličů, kteří si sice přejí agresivnější politiku vůči vládní koalici, ale nechtějí volit komunisty. I ty má Paroubek šanci v čele nové formace oslovit.

Paroubkova nová politická formace proto směřuje, jak se zdá z různých vyjádření, vcelku logicky do politického prostoru mezi sociální demokracií a komunisty. Navíc pro umírněné středové voliče je Paroubkův politický styl, pokud se nezmění, nejspíš příliš „rabiátský“.

Problémem Paroubkovy nové formace ovšem bude, že prostor na levici, kam se zřejmě chce zařadit, je už z větší části okupován Solidaritou Jany Bobošíkové a Stranou práv občanů Zemanovci. Na rozdíl od těchto dvou uskupení ovšem může Lev 21 oslovit, i zásluhou Paroubka ve svém čele, určitý segment komunistických voličů.

Navíc Lev 21 se bude pokoušet o zatím v praxi netestovaný politický experiment: kombinaci jistého typu národovectví s jasnou proevpropskou orientací. Zatímco Solidarita Jany Bobošíkové je protievropská, populistická a  nacionalistická, Lev 21 bude zřejmě usilovat a nějakou mírnější formu „národovectví“, proevpropských postojů a strukturované levicové politiky.

Paroubkův experiment se samozřejmě nemusí zdařit. Každopádně pokud by dokázala nová strana „odloupnout“ část komunistických voličů i jistý segment sociálně demokratického voličstva, vyznávajícího silovou politiku, a zároveň oslabit Solidaritu, popřípadě Zemanovce, mohla by svým způsobem pročistit poměry na levici. Kdyby se probojovala do Poslanecké sněmovny, byla by nakonec pro ČSSD mnohem přijatelnějším koaličním partnerem než právě Solidarita, Zemanovci nebo komunisti.

Je také otázkou, do jaké míry přežije Paroubkův odchod z ČSSD politická rivalita mezi Paroubkem a  Zemanem. Jakkoliv konflikt mezi Paroubkem a Zemanem byl jistě i střetem dvou velmi silných osobností, byl zároveň i soubojem o ČSSD. O tu nyní ve vztazích mezi Paroubkem a Zemanem půjde až na druhém místě. Ve světle Paroubkových vstřícných gest k Zemanovi z poslední doby (podpora pro Zemanovo případné prezidentství) se zdá, že přinejmenším Paroubek by se nebránil užší spolupráci se Zemanovci. Spojení Lev 21 a Zemanovců by přitom asi oslovilo řadu voličů nalevo od ČSSD.

Paroubkova iniciativa může být nakonec z různých důvodů propadák, ale má nepochybně politický potenciál. Bude nepochybně velkým testem Paroubkových skutečných politických schopností, protože, má-li uspět, bude vyžadovat nejenom silná slova na adresu vlády, ale také značnou schopnost ukázat voličům, v čem přesně se Lev 21 liší od ČSSD, v čem od Solidarity i Zemanovců, a v čem od komunistů.

Bude-li chtít Paroubek pomýšlet v případě volebního úspěchu i na vstup do vlády, nemůže zároveň spálit všechny mosty k ČSSD, která příští vládu nejspíš povede. Paroubek tak bude muset přidat ke své silové politice i značnou dávku diplomacie, která jeho projekt hned od začátku neodsoudí k nulovému koaličnímu potenciálu.