Jednoho jarního dne tohoto roku, bylo to v sobotu 7. dubna ráno, nám inženýr Ptáček, pracovník výzkumného ústavu sdělovací techniky na Albertově, představil v rozhlase Alberta. Ten pronesl svým syntetickým barytonem na ukázku slovo „sako“, rozdělené napřed na hlásky a ty rozložené na zvuk počáteční, střední a koncový a pak spojené. Pak řekl několik vět a nakonec zazpíval dvě písničky: první byla Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře, přičemž hlásku „j“ vyslovoval trošku do „ť“, a druhá byla píseň Seděla pod borovičkou, plakala že má maličkou, přičemž bylo znát, že neví, o čem mluví.

Kdybych byl Alberta slyšel před čtyřiceti lety nebo kdyby poměry dnes byly povzbudivé, mohl bych se těšit takovým technickým důmyslem. Ale poměry jsou opačné, a jestliže toho rána slyšeli v některé domácnosti Albertův nonlidský hlas taky psi a kočky, musely se jim zježit chlupy.

Albert z Albertova je stroj, který dovede mluvit. Zatím opakuje, co se doň jaksi vpraví, ale jeho tvůrci myslí na to, že ho naučí měnit ve zvuk psané znaky neboli číst. Další krok bude, a věda tomu svodu neodolá, že Alberta naučí taky psát. A ptom vláda těm prosťáčkům Alberta vezme, zaveze ho jinam, kde si s ním odborní poradci phrají, a o výsledek se vsaďme: jediný, kdo bude u nás bez dozoru nejen psát, ale i publikovat, bude prof. ing. Albert Albert, Csc.

Ten sympatický vědec, mluvě o Albertově chuti číst a psát, svěřil nám jeho potíž: je to dvojí znak pro hlásku „i“ - jota a ypsilon. Albert musí číst a nemůže nečíst například „uňiverzita“ a musí napsat, jak slyší, „kobila má malí bok“. Vidíme, že vzdělání Albertovo není prvotřídní: odpovídá druhé třídě základní školy. O kariéru však Albert strach mít nemusí: takových je! Snížili k své třídní úrovni všecko, teď se chystají snížit i pravopis. Jaké to zas historická kongruence strojního pokroku s humánním úpadkem!

Asi dvacet let se s pravopisem nijak necloumalo. Tato veřejná věc patřila, krom rozměrů cihel, ale už na rozdíl od číslování bot, k posledním občanským držbám, v nichž pro každého byla stejná jistota. Letos v lednu otiskl brněnský Večerník rozhovor s Janem Chloupkem, předsedou pravopisné komise ČSAV. Rozhovor nás překvapil i polekal: ohlásil pravopisnou reformu, která úderem krumpáče smaže jemné otázky, před nimiž předešlí pravopisci měli větší odbornou odpovědnost; nebo i lidskou skromnost?

Také já jsem se lekl: Dlouhá léta čtu Naši řeč, proto jsem její redakci poslal svůj údiv. Došla mi uklidňující odpověď, jež mě zneklidnila: časopis ani Ústav pro jazyk česká nemají s reformou nic. Zatím v časopise Věda a život (č. 5) vyšel článek Jazyková kultura a dnešek, kde týž autor zas mluví o nutnosti reformy. Její nejdráždivější bod - i nebo y - však jako maličkost zachumlává do výkladu o „jazykové kultuře“. Jeho kultura však si přitom říká o sníženou známku z chování v češtině; návrh na ni posílám do Vědy a života. On tam nevyjde, ale kdo si ho má přečíst, přečte si ho.

Po překvapivé odpovědi z Naší řeči zeptal jsem se ministerstva kultury, kdo tedy chystá pravopisnou reformu. Má otázka se z ministerstva dostala zas do Ústavu pro jazyk český, jenž mi odpověděl, že „iniciativa vzešla ze školství“, kde se „někteří pracovníci domnívají, že zjednodušení pravopisu by usnadnilo výuku v předmětu český jazyk“. Zatím však nedošlo k žádnému rozhodnutí a „možná ani nedojde“, ale hlavně: „V Ústavu pro jazyk český ČSAV se žádné změny pravopisu nepřipravují...“ - Za koho tedy prof. dr. Jan Chloupek, CSc., a děkan filozofické fakulty brněnské uňiverzity mluví? Poznejte jeho jazykovou kulturu, a uhádnete: za Alberta!

Od té doby se o pravopisu psalo už lecikde, a vždycky tlumivě: nic se neděle a dít možná nebude. Už to slovo „možná“, nesourodé s plánovací hantýrkou novin, napovídá náhlé znejistění v kruzích možná až politických! Svobodoné slovo otisklo 14.7. rozhovor s Petrem Sgallem O pravopise a toleranci, v němž potvrzuje, že návrh nového pravopisu se chystá: ale u čerta kde? Sgall je pro radikální reformu, své argumenty nám však neříká, mluví s námi spíš jak pan doktor s rozčileným pacientem: ukliňuje nás, že to nebude moc bolet. Říká: „Víte, jak vypadal Máchův Máj v roce 1836? Takhle: Byl pozdnj wečer - prwnj mág...“ Jako by šlo jen o znaky, jimiž se kreslí hlásky. Doc. PhDr. Petr Sgall je ovšem povolanější než děkan Chloupek: známe-li něco z jeho práce (P. Sgall a kol.: Cesty moderní jazykovědy), mohou nás jeho argumenty kdykoli zajímat, a teď nás zajímají tím víc. Je vedoucím výzkumu matematické lingvistiky na matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. I když náš jazyk ani my sami žádnou traktorovou reformu pravopisu nepotřebujeme, dověďme se, co dřív či později bude matematika s fyzikou mocensky posazovat pro svého Alberta!

Bejvávalo, že když Otmar Vaňorný, zklamán pravopisnou reformou z roku 1941, napsal do Naší doby (roč. 1944, str. 142) svůj věcný, odůvodněný a logický návrh na důsledně fonetické psaní češtiny, byl to nic než úctyhodný názor, nijak poplatný válečnému hospodaření s papírem a kovy. Bejvávalo, bejvávalo, že nám J. Š. Kvapil sdělil (Naše doba, 1942, str. 449), kdo tehdejší pravidla udělal: profesoři: Hujer, Smetánka, Šmilauer, Hýsek, Weingart a Groh, spisovatelé Jelínek, Sezima a Táborský. A národu v okupaci tehdy teprv dvouleté ani nenapadlo, že komise pracovala jináč než svobodně, demokraticky...Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo!

Nejradikálnější návrh pravopisné reformy přichází v době, kdy se i do institucí dřív svéprávných a kulturních rozlezly z hospodářského i politického okolí upadlé pracovní způsoby, jež nepocházejí z evropské akademické půdy ani z dobré české školy. A trvá to už moc dlouho! Lidé se už naučili, ba nastudovali snižovat velké úkoly na svou malou míru. Měl bych pro vás, vážené soušky, ještě jeden racionální návrh: urvané knoflíky usnadňují oblékání.

(Říjen 1984)