Světové dny za něco a proti něčemu jsou sekularizovanou podobou tradice křesťanských a předtím ještě pohanských svátků v našich demokraciích. Na pátek 7. října připadá jeden z jich mnoha — Světový den důstojné práce. Iniciativa NaZemi k němu v úterý a ve středu v Praze a ve čtvrtek v Brně zorganizovala pouliční happening — budku, do níž jsou kolemjdoucí zváni, aby křikem dali slyšet svou nespokojenost s pracovními podmínkami, za nichž jsou vyráběny mnohé věci naší denní spotřeby.

Český spotřebitel se tak jako každý jiný vzdělává ve své konzumaci velmi postupně. Obecně lze myslím dokonce říct, že čím je kvalifikovanější jako výrobce — ať už v jakékoli sféře — tím roste i jeho vytříbenost spotřebitelská. V bohatších velkoměstských čtvrtích se poznenáhlu i u nás začaly objevovat místo smíšených prodejen se sortimentem od chleba po vložky vysoce specializované obchody se sýry, vínem, designovými bytovými doplňky atp. Výrazem této proměny je třeba i obliba farmářských trhů.

Na demonstraci na podporu squatterů mi veterán českého anarchistického hnutí Jakub Polák kdysi doporučil knihu americké antropoložky Jane Jacobsové Smrt a život amerických velkoměst. Zázrakem kdysi za normalizace vyšla, dnes už však není k sehnání, mně se ale podařilo kontaktovat její tehdejší překladatelku Janu Solperovou a ta byla tak hodná, že mi jeden výtisk dala. Kniha je to radikální a dodnes stojí za čtení. Celá jedna její část je věnována právě rozmanitosti spotřeby ve velkoměstech a jejím pozitivním dopadům na život místních obyvatel. Zmiňuje například, že v rozmanité zástavbě s pestrou nabídkou služeb a produktů se lidé pohybují pěšky, protože by jim autem všechno uniklo. Závažnější je jiný důsledek: „Metropole svou povahou poskytuje to, co by jinak mohlo přinést jen cestování, totiž neznámé věci. Neznámé věci vedou k otázkám a otřásají vžitými tradicemi.“ Tento poučený konzumerismus má sice vedlejší pozitivní dopady, ale je prozatím stále velmi eticky indiferentní.

Co tím myslím — eticky indiferentní? Je ovšem fajn, že skrze cizí kuchyni získáváme možná pozitivnější vztah k národům jejího původu — stejný efekt může mít právě cestování a je to možná také jeho největší přínos — jenže je to pouze nepatrný půl krok k tomu, jak bychom měli svou spotřebu zušlechťovat a v důsledku vyšší informovanosti o původu výrobků velmi pravděpodobně i omezovat. Ne nutně v pestrosti. Ale v množství a to jak z ekologických důvodů souvisejících s omezenými přírodními zdroji využívanými k výrobě či se stále narůstající tonáží přepravy, tak z etického hlediska s ohledem na to, za jakých podmínek pracují výrobci onoho zboží. Zatímco pestrost si jako kvalitu český spotřebitel zvolna osvojuje, o původ zboží se zajímá maximálně s patriotickým cílem upřednostnit výrobky české provenience, o vědomé omezování spotřeby nechce slyšet vůbec.

Že oblečení, které nosíme, potraviny, které jíme, elektroniku, kterou si usnadňujeme dorozumívání, a že fakt, že jsou tyto produkty do značné míry dostupné vlastně všem, má svůj původ v nehorázných pracovních podmínkách zaměstnanců montoven nadnárodních firem daleko od našich hranic, ale i těch českých na našich domácích periferiích si většina lidí nepřipouští. Jan Keller ve své knize Tři sociální světy vysvětlil příčiny přetrvávání, a dokonce nárůstu neplnohodnotných forem práce tím, že zaměstnanec je v éře zpochybněného paradigmatu sociálního státu postaven v lepším případě před volbu: vyšší plat nebo zaměstnanecká práva. V nepříliš násilné, ale přece šířící se podobě jde i o český problém. Tu zahraniční, bezpochyby brutálnější podobu oné volby, která však zní: buďto mizerný plat nebo žádná práce, a o právech tedy není vůbec řeči, popisuje s nepřekonatelnou důkladností Naomi Kleinová v knize Bez loga.

Ve společnosti založené na spotřebě a volném čase, ve společnosti konzumní, jakou je bezesporu nejpozději od šedesátých let i ta naše, na rozdíl od společností této předcházející založených na výrobě a práci, je člověk právě nikoliv už především „pracujícím“, ale zejména konzumentem. To není nijak nové zjištění, má ale ne dost zdůrazňované důsledky. Před závorkou stále platí, že ani pracující nebyl a ani spotřebitel dnes není už, takto definován, automaticky i občanem. Trh, jak známo, nepředpokládá demokracii a ani ji nutně nepřináší. Občanem se stával skrze dobývání svých práv.

Čemu se říkalo vykořisťování, tedy odebírání veškeré produkované nadhodnoty zaměstnanci jeho zaměstnavatelem výměnou za základní mzdu umožňující, zjednodušeně řečeno, pracujícímu si alespoň koupit, co vyrobil, stavělo velkou většinu lidstva — zaměstnanců — proti úzké vrstvě vlastníků závodů. Spotřebitel „vykořisťuje“ také, ale jinak. Spotřebovává jednak na úkor jiných výrobců a spotřebitelů, jednak ale také na úkor budoucnosti a tedy vlastně všech. Právě tehdy, když se společnosti stávají ze společností především výrobních společnostmi konzumními, objevuje se zelená kritika společnosti, která je výrazem této proměny. V tom je také prvorozeným nástupcem kritiky rudé, abych se držel pojmosloví Václava Bělohradského.

Zatímco dobývání práv na pracovišti mělo omezit nespravedlivé rozdělení produkované hodnoty přiměřeněji mezi zaměstnavatele a zaměstnance, jejich dobývání ve sféře spotřeby — tlakem na fair výrobu a obchod — je subtilnější: chce jíst, oblékat se a uspokojovat ostatní potřeby bez pocitu viny, bez neustálého a potlačeného zvrbění, že při vzniku produktu, který mi přináší uspokojení, někdo trpěl. Tak jako byly požadavky na narovnání pracovních práv delegitimizovány společností založenou na výrobě, jsou dnes tabuizovány kritické hlasy kladoucí námitky neetické nebo neomezené spotřebě. Touto kritikou je totiž systém zasahován ve své nejvlastnější podstatě. Mělo by tedy staronové heslo znít: spotřebitelé všech zemí, spojte se? Ne nutně: spotřebitel může mnoho ovlivnit i docela sám. Musí se ale umět ozývat. K tomu měla přispět i v našich poměrech zatím ojedinělá kampaň iniciativy NaZemi.