Mezinárodní divadelní projekt Nouzový vchod financovaný Evropskou unií, jehož se za Česko účastní pražské Národní divadlo, se zabývá problémy přistěhovalectví, ale i etnických menšin uvnitř společností. Střety civilizací, píší autoři, u nás neprobíhají ani tolik a zatím mezi Čechy a vesměs nelegálními imigranty ze zemí bývalého Sovětského svazu či Vietnamu, ale mezi starousedlíky - mezi Čechy a Romy. Pokusem inscenovat tento konflikt je autorské představení Viktorie Čermákové a Matěje Samce Můj soused, můj nepřítel, které Národní divadlo uvedlo v nově využitém prostoru svého ateliéru na Anenském náměstí minulý týden. Náhodou se jeho uvedení trefilo do času protiromských bouří na Šluknovsku, které jeho jednostrannost dále problematizují.

Diváci se mění v účastníky nejprve zcela skutečné konference uzavírající české předsednictví roku Dekády romské inkluze. Zazní celý letošní projev vládní zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové. Je dokonale oblečená, učesaná, nalíčená a navoněná, přijela vládní limuzínou, prezentaci má powerpointovou, umí mnoha jazyky včetně jazyka podobných konferencí, nikoli však romsky, a Romové ji tak trochu děsí, tak trochu se jich štítí, ale když vytáhnou housličky, dojme se jejich folklórem. Ráda by o nich něco z titulu své funkce řekla, ale vlastně neví nic ani o nich ani o problémech, s nimiž jsou denně ve střetu, zakoktává se, protože rok dekády vlastně nevedla a prezentaci jí připravili na sekretariátu. Hyperkorektně čte slova o přiblížení, porozumění, o toleranci a jednoznačných krocích vpřed, mění si přitom slajdy své prezentace a už to chce mít hlavně zkrku.

Následují — stále jsme na konferenci — další standardizované výstupy úřední představy o soužití: ocenění zasloužilého Roma státní cenou, houslový vstup a úryvek z Máchových téměř dvě stě let starých Cikánů, romanticky divokých. Postupně do připraveného programu ale proniknou jednak oknem dva mladí Romové a jednak vlastenec od televize. Housle jdou stranou, rap tohohle kluka nehraje hostům k chlebíčku a sklenici sektu na recepici, žaluje a svůj hněv pak dostane možnost ukojit v dramaterapii inscenovaného úryvku ze skrytě neonacistického textu Zemřel Herbert Schweiger, jímž donutí televizního vlastence přihlásit se ke svým vzorům.

Představení přináší dvě dobré zprávy, ale má dva ještě o něco důležitější problémy. Zprávy jsou tyto: hurá, i divadlo si všimlo, že v Česku existuje nějaký problém vztahu etnických Čechů a Romů a věnuje se mu, a zadruhé: na jeviště scény, kterou dal přece národ sobě, a byť jen na boční, jsme pustili hned několik Romů a dokonce jsme si od nich nechali vynadat. Jenže problémy: představení zůstává studené, postavy se k sobě jako k jednotlivcům nepřiblíží než na vzdálenost uctivého metru, zůstávají účastníky konference, nestanou se obyvateli jednoho domu pustnoucího sídliště a obecný Rom je v inscenaci zobrazen sice jako současný, ale bezrozporný. Představení tak sice i pouhým uvedením projevu zmocněnkyně zesměšňuje korektní byrokratický přístup vlády i samospráv k věci, ale korektní optiku přejímá a z jednostranného problému „romské otázky“ dělá opět jednostrannou rasovou nesnášenlivost Čechů k romské menšině. Druhý problém navazuje na první: v představení nejsou přítomni ti, kdo nejsou ani vládní zmocněnkyně, ani Rom ani nácek, tedy naprostá většina lidí.

Na obojí lze namítnout, že to tak jistě ve skutečnosti je: většina se o problém nezajímá a ani ta ani ona etnická skupina o krácení vzdálenosti mezi sebou zrovna nestojí. Lhostejnost je ale poměrně nedramatická. Přesto existuje v téhle zemi několik desítek tisíc domů, v jejichž obývácích ukazuje televize pochody nácků, v jejichž sklepích se rapuje a do některého z nichž jednou za rok přijede nějaký státní úředník. Ale nejzajímavější a také jedině dramatické jsou osudy obyvatel těchto domů, když se zrovna nic z výše uvedeného neděje, protože podobných dnů je v roce 364. Teprve skrze konflikt obyvatel jednoho domu, jednoho sídliště, jednoho města, ale konflikt konkrétní a mezi konkrétními postavami, kde dopředu nemá pravdu ani bílý pán, který o sobě tvrdí, že není rasista a chce přece jenom právo, pořádek a spravedlnost, ani Rom ať už s houslemi či ve skejťáckém.

Nepochybně si spolu s autory přeji zlepšování vztahů etnických skupin v Česku a vidím, že vláda i samosprávy jdou na věc od lesa pokáceného. Stejně nepochybně ale i budovatelé v padesátých letech a spisovatelé oněch dob chtěli štěstí všech v socialismu. Zobrazovat tehdy budování onoho štěstí a dnes zlepšování oněch vztahů ale na Úderníkovi či Romovi, kteří budují či bojují, namísto skrze příběh Franty s Pepou, kteří občas šlohnou nějakou tu trubku, večer se zchlastají, nesnášejí se, třeba protože jsou jiní, musejí žít těsně vedle sebe a žádný nemůže odejít, ale zároveň i kvůli zcela osobním sporům, znamená dělat stejnou chybu a tedy i to, že ani výsledek nemůže být o mnoho jiný. Cigán na Národním divadle zůstává Romem, představení Můj soused, můj nepřítel pozitivní hrou, konference skončila a inscenace o ní bystře neřekla o mnoho víc, než že byla lhostejná. Příště už snad ne o problémech s lidmi, ale o lidech s problémy.