Týdeník Respekt se v minulém vydání č. 37/2011 (článek „Čtyři v tanku a nic“) zabýval působením představitelů Občanského institutu (Joch, Zrno, Belling, Freiová) na Úřadu vlády, resp. v oblasti lidských práv a rovných příležitostí. Cílem článku mělo zřejmě být seznámení čtenářů s  názory jmenovaných a tím, co se jim už podařilo prosadit. S výjimkou Romana Jocha se však dotyční před Respektem schovávali. O působení Občanského institutu na Úřadu vlády a názorech jeho exponentů jsme se tak mnoho nedozvěděli. K článku Respektu bych proto rád doplnil, co v něm dle mého názoru chybí.

Respekt zmínil zásah Romana Jocha při schvalování Národního akčního plánu prevence domácího násilí, na jehož tvorbě jsem se ve Výboru pro prevenci domácího násilí Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů v roli místopředsedy také podílel. K navrhované výchově k nenásilí již v předškolním věku (nenásilné vštěpování, že spory se neřeší fackami, násilí ve vztazích není normou a lze se obrátit o pomoc) Roman Joch Respektu uvedl, že tedy mělo být lépe vysvětleno, že se nejedná o přednášky pro pětileté o tom, že se rodiče nemají mezi sebou tlouci. To však dotyčnému vysvětleno bylo, konkrétně na zasedání Výboru dne 16.12.2010, svolaném mj. z důvodu jeho odmítavých reakcí k Plánu (pro které premiér Nečas materiál stáhl z jednání vlády). Důvodem byl zřejmě skutečně spíš odpor k tomu, aby stát „zasahoval“ do sféry rodin. (Zásada „co se doma uvaří, to se doma i sní“ už však stála za mnoho neštěstími. Bohudík nikoho nenapadlo suspendovat i zákon o sociálně právní ochraně dětí a další normy, které rovněž umožňují „agresivní vpád státu“ např. tam, kde jsou děti týrané či jinak poškozované.) I tak však zůstalo v rámci cíle Zapojení veřejnosti do prevence a řešení problematiky domácího násilí, v rámci aktivity Prevence na školách, jako indikátor plnění cíle zachováno vypracování Metodiky zařazení prevence násilí v předškolním věku. Na druhé straně nutno dodat, že Roman Joch byl velmi zdvořilý, naslouchající a nakonec byl Plán napodruhé v upravené podobě vládou schválen. Možná i proto, že v říjnu 2010 kontrolní orgán při Úmluvě OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) vytknul České republice nečinnost v dlouhé řadě oblastí, termín podání příští zprávy o plnění závazků mimořádně zkrátil ze 4 na 2 roky a reportující čeští úředníci se mj. právě předkládaným Plánem, zpracovaným Výborem za pomoci Úřadu vlády, coby důkazem aktivity státu, zaklínali.

Plán je však jen začátek a podstatné je, zda bude naplňován. To je nyní hlavně úkolem ministerstev. Naštěstí. Ze strany Úřadu vlády, jehož vedení se politizuje a ideologizuje, totiž další kroky v této ani souvisejících oblastech nejspíš nelze čekat. Od odchodu vlády premiéra Fischera a po odvolání zmocněnce pro lidská práva Kocába novým premiérem Nečasem je totiž neobsazeno místo předsedy výše zmíněné Rady, dále Rady vlády pro národnostní menšiny a Rady vlády pro nestátní neziskové organizace. Poslední dvě zmíněné Rady mají alespoň výkonné místopředsedy a jakžtakž mohou pracovat. Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů však nemá ani to (blíže k její činnosti viz výroční zprávu za rok 2010). Jmenování předsedy bylo půl roku odkládáno s poukazem na očekávání nového zmocněnce pro lidská práva, který měl místo zaujmout. Dalších půl roku už je však jmenována zmocněnkyní Monika Šimůnková, ale nezměnilo se nic. Rada je dál paralyzována (v důsledku toho částečně i Výbor), resp. místo jejího předsedy neobsazeno. Na druhé straně přišel sekretariát Rady, resp. oddělení rovnosti žen a mužů, o dvě tabulková místa, bez bližšího vysvětlení byla nedávno odvolána vedoucí zmíněného oddělení a zástupcem Moniky Šimůnkové, vrchní ředitelky Sekce a zmocněnkyně v jedné osobě, se stal konzervativec Matyáš Zrno. Instalaci jmenovaného, který v oblasti lidských práv nemá žádnou odbornost a sluje coby odpůrce rovných příležitostí, nelze vnímat jinak, než jako dosazení ideově pevného a politicky spolehlivého kontrolora podezřelé, resp. „rizikové“, agendy. Ta zřejmě nemá být spravována, natož rozvíjena, ale spíše co nejvíce utlumována, čemuž nasvědčuje i zmíněná situace Rady (a její plánované převedení pod Ministerstvo práce a sociálních věcí).

Závěrem též musím reagovat na výrok Romana Jocha, který k osobě pana Zrna Respektu uvedl, že „Pro práva žen v Lógaru, které na rozdíl od našich žen skutečně trpěly, udělal Matyáš víc než všichni lidskoprávníci, co o tom jen mluví.“ Předně si nemyslím, že referenčním bodem pro Českou republiku má být v oblasti lidských práv a práv žen právě Lógar. Dále nevím, co by týrané, příp. svými (ex)partnery zavražděné, ženy v Česku řekly na to, že dosud málo trpěly a pokud nejsou spokojené, mohou jet do Afghánistánu. Policejní statistiky i individuální osudy (připomeňme doktora Bartáka z polikliniky Modřany, u něhož není důvod předpokládat, že se doma chová jinak než v práci ke svým asistentkám) svědčí spíš o tom, že i u nás může panovat „lógarský“ standard. Slupka „civilizace“ je totiž velmi tenká. A hájil bych i „lidskoprávníky“ — citované vyjádření považuji za velmi nefér vůči všem nadšencům, kteří nemluví, ale v terénu (často zdarma, na dobrovolnické bázi — viz např. Bílý kruh bezpečí) pracují, pomáhají v oblasti pracovního práva, v rodinné problematice, v sociálním a psychologickém poradenství, v prevenci domácího násilí, v cizinecké oblasti atd. (Nevím, že by tak činil např. Občanský institut.) V subjektech typu zmiňovaných Rad (a nejen v nich) pak ve volném čase a bez odměny i ocenění často suplují roli státu, který nejdříve to či ono nerad, nakonec se však novými opatřeními, horko těžko prosazenými, (alespoň v zahraničí) chlubí, jaký že to učinil pokrok.

Nejspíš ale pláču na špatném hrobě. Problém není to, že osoby konzervativního založení z Občanského institutu poctivě (a ze svého pohledu jistě s dobrými úmysly) uplatňují své názory v oblastech, o nichž ví především to, že mají být zrušeny či že nezapadají do jejich vize společnosti. Problém a příčinu je třeba hledat u těch, kdo je přivedli a kdo tak za ně nesou odpovědnost. A u těch, kteří jsou na stejné úrovni, ale nečinně přihlížejí. A u nás, kteří mlčíme.