Když se podíváme na fotografie Milana Knížáka u článků, které poslední dobou vyšly v tisku v souvislosti s ukončením jeho ředitelského působení v Národní galerii, vidíme úplně divadelní stylizaci mocného a pyšného muže. Knížák patří k typu veřejného činitele, u nichž sdělení je silně ovlivněno neverbální složkou jejich chování — hlasem, výslovností, mimikou, postavou, oblečením. Jinak řečeno — živě se projevující Knížák se dost liší od  Knížáka, jehož slova čteme v novinovém rozhovoru. Je horší.

Mladý revolucionář Knížák figuruje jako vlivná postava v prostředí undergroundu, píše o něm jak Ivan Martin Jirous v Pravdivé zprávě o Plastic People, tak třeba Svatopluk Karásek v knižním rozhovoru Víno tvé výborné. To, jak Knížák dokázal na místě stvořit konceptuální akci a iniciovat několikavrstevný zážitek, jsem zažila na počátku 90. let v Chebu. Tehdy měl výstavu v galerii G4 v Kamenné ulici, jež vede z kopce z náměstí k mostu přes řeku Ohři. Knížák (mimo vlastní výstavu v galerijních prostorách) položil po celé délce ulice (s odbočkou kolem dominikánského kostela sv. Václava) textilie, hadrovou veteš ze 70. a 80. let, různé umělohmotné svršky i spodky, pestře barevné. Pak toho hada nahoře zapálil. Textilie se začaly škvířit, úzkou středověkou ulicí stoupal jedovatý dým, na ulici zůstávala černá uškvařená stopa. Bylo to takhle odpoledne, lidé normálně chodili po městě, divili se, náhodný chodec šťoural v páchnoucím škvarku holí, malá cikáňata lítala nahoru dolů a přeskakovala ten ohníček — až oheň dospěl k řece a na konec vrstvy látek a sám od sebe zhasl. Tou dobou už bylo zdálky slyšet celkem zbytečné houkání hasičů.