Když se podíváme na fotografie Milana Knížáka u článků, které poslední dobou vyšly v tisku v souvislosti s ukončením jeho ředitelského působení v Národní galerii, vidíme úplně divadelní stylizaci mocného a pyšného muže. Knížák patří k typu veřejného činitele, u nichž sdělení je silně ovlivněno neverbální složkou jejich chování — hlasem, výslovností, mimikou, postavou, oblečením. Jinak řečeno — živě se projevující Knížák se dost liší od  Knížáka, jehož slova čteme v novinovém rozhovoru. Je horší.

Mladý revolucionář Knížák figuruje jako vlivná postava v prostředí undergroundu, píše o něm jak Ivan Martin Jirous v Pravdivé zprávě o Plastic People, tak třeba Svatopluk Karásek v knižním rozhovoru Víno tvé výborné. To, jak Knížák dokázal na místě stvořit konceptuální akci a iniciovat několikavrstevný zážitek, jsem zažila na počátku 90. let v Chebu. Tehdy měl výstavu v galerii G4 v Kamenné ulici, jež vede z kopce z náměstí k mostu přes řeku Ohři. Knížák (mimo vlastní výstavu v galerijních prostorách) položil po celé délce ulice (s odbočkou kolem dominikánského kostela sv. Václava) textilie, hadrovou veteš ze 70. a 80. let, různé umělohmotné svršky i spodky, pestře barevné. Pak toho hada nahoře zapálil. Textilie se začaly škvířit, úzkou středověkou ulicí stoupal jedovatý dým, na ulici zůstávala černá uškvařená stopa. Bylo to takhle odpoledne, lidé normálně chodili po městě, divili se, náhodný chodec šťoural v páchnoucím škvarku holí, malá cikáňata lítala nahoru dolů a přeskakovala ten ohníček — až oheň dospěl k řece a na konec vrstvy látek a sám od sebe zhasl. Tou dobou už bylo zdálky slyšet celkem zbytečné houkání hasičů.

Celá ta performance nestála vcelku nic a přinesla podnět k leckterému zamyšlení. Například z čeho byly vyrobeny látky, jimiž jsme se odívali, že to při hoření tak ďábelsky páchne a valí se z toho černý kouř. Odkud kam vede Kamenná ulice a že její součástí je nejenom dlažba, po níž jdeme, ale i ohraničený pruh nebe nahoře. Že většinou nerozumíme tomu, co jiní kolem nás inscenují, a šťouráním holí na to nepřijdeme. Že to, co jednoho obtěžuje, jinému způsobuje radost. A tak dál. Bylo to velmi sympatické. Na dlažbě ještě dlouho byl patrný černý klikatý pruh a i ten vyvolával lecjakou otázku.

Když se Milan Knížák jako rektor AVU vyjádřil v tom smyslu, že naši veřejní představitelé mají špatný vkus a v prostorách vládních a parlamentních visí špatné obrazy, bylo to sympatické. První reakce byla samozřejmě taková, že by Knížák chtěl, aby tam hlavně visely jeho obrazy, ale tyhle hlasy mu křivdily: Knížák měl pravdu a nějaké to jeho dílo ostatně klidně v prostorách parlamentu být mohlo.

K tomuto Knížákovi ovšem už divně nešlo jeho usilování o senátorské křeslo, jeho adorace Václava Klause, prezidenta všeho maloměšťáctví, jeho až fašizující pravičáctví. S jeho objemnou — a stále se zmohutňující — postavou bylo, myslím, subtilnějším typům zatěžko jenom sdílet prostor, natož s ní polemizovat či vést tvořivou diskuzi. Přitom když člověk nebyl s Knížákem v rozporu, jednalo se s ním dobře, což jistě mohou dosvědčit lidé z médií, sama jsem s ním natáčela několikrát. To samozřejmě a nutně vede k patolízalství, konformitě, uhýbavosti. I to, myslím, mohou dosvědčit přinejmenším lidé z médií. Knížák prostě ovládá prostor — i mediální.

Milan Knížák dnes říká, že svoji ředitelskou činnost v Národní galerii soustředil na sbírkovou činnost, výstavy byly až na druhém místě. Jestli jsou opravdu sbírky v o tolik lepším stavu než byly, se ukáže po jeho odchodu. Nicméně výstavy jsou to, čím galerie komunikuje s veřejností, a tato disciplína Knížákovi opravdu moc nesedí. Tedy — nesedí, když má jít o prezentaci díla minulosti nebo konkurenční osobnosti. Pro veřejnost skutečně přestala Národní galerie být pořadatelem zajímavých výstav. Dnes už jsme na tom tak, že s naprostou samozřejmostí jezdíme na velké výstavy do Vídně, už jsme se smířili s tím, že Národní galerie je takové nezajímavé provinciální muzeum. Přesný opak toho, co Knížák proklamoval, když se stal ředitelem.

Knížákovo napadání  Václava Havla je směšné podobně jako jeho nekritický obdiv k Václavu Klausovi. Někdejší nonkonformista se v  letech svého veřejného působení přihlásil k totálnímu maloměšťáctví, přichýlil se k moci a k síle, ustrnul a zmalicherněl. Projevy a chování některých mladších výtvarníků jsou do značné míry pokračováním jeho chování a jednání. Jeho papaláštví, kterému se v mládí vysmíval i stavěl na odpor.