V příštích několika měsících si do sytosti užijeme nejrůznějších průzkumů volebních preferencí a úvah na téma, jak asi bude vypadat příští vládní koalice. Političtí analytici a komentátoři budou rozebírat různé scénáře povolebního uspořádání ve stylu, kdo s kým a kdo s kým ne, nebo co se stane, (ne)dostane-li se do Poslanecké sněmovny ta či ona malá strana.

V médiích je po těchto odhadech poptávka, ač autorovi této statě není jasné, koho tyhle odhady vlastně zajímají. Patří totiž do oblasti hospodského politického folklóru. U piva je každý Čech politologem, a jak to bude po volbách vypadat, už dávno ví: špatně. Někteří dokonce zpola žertovně dodávají, že už mají připraveny kufry k emigraci, ačkoliv emigrovat se neodvážili ani v nejtužších časech normalizace.

Zatímco naprostá většina těchto lidových politologů ovšem oním „špatně“ míní především skutečnost, že vyhrají „ti druzí“, které v polarizované české společnosti právě oni považují za největší možné zlo, je pesimistické hodnocení povolebního vývoje na místě z jiných důvodů.

Tím hlavním je skutečnost, že volby jsou pouhý mechanismus, který umožňuje pravidelné střídání vlád v demokratickém systému. Pokud se vlády skutečně střídají a politické strany střídavě končí ve vládních koalicích a v opozici, je to samozřejmě dobře. Bohužel to ale nic nevypovídá o kulturně-politickém podloží takového demokratického systému.

Mohou tudíž například existovat demokratické systémy, které politologové označují jako „neliberální“. Tedy systémy, kde se volby pravidelně konají, ale jsou pořádány jen proto, aby s pomocí různých manipulací a mediálních masáží potvrzovaly vedoucí úlohu jedné strany nebo nějaké politické oligarchie.

Existují také demokratické systémy, kde se sice s pomocí voleb střídají ve vládnutí různé politické strany, ale po volbách se nic zásadního nemění. To může být překvapivě způsobeno dvěma zcela rozdílnými příčinami.