Empatie a solidarita vyrůstají z osobního setkání. Je už to tak, že nejspíše se staráme o osudy zemí a míst, kde „někoho máme“. Mám kamarádku, která pracuje na rozvojovém projektu na Haiti a tak jsem sledoval se znepokojením trasu hurikánu Irene, který se — naštěstí pro místní obyvatele — ostrovu Hispaniola tentokrát vyhnul. Zejména v západní části ostrova, která se ještě dlouho bude vzpamatovávat z loňského zemětřesení, by nepochybně hurikán zabil velké množství lidí, kteří jsou odkázáni na nouzové příbytky. Přírodní katastrofy mají pravidelně daleko ničivější dopady v zemích kde chudoba a oslabení společenských struktur nedovoluje ani preventivně ani následně zorganizovat účinnou pomoc. A Haiti, rozkládající se v západní části ostrova, na kterém 5. prosinec 1492 po překonání Atlantiku přistál Kolumbus, je dnes nejchudší a nejbezbrannější zemí západní polokoule.

Je poučné sledovat, jak k tomu došlo. Kdysi bývalo Haiti pod jménem Saint-Domingue nejbohatší francouzskou kolonií, která byla zdrojem velké části francouzského bohatství a v roce 1789 zajišťovala tři čtvrtiny světové produkce cukru a vedla na světovém trhu v exportu bavlny. Ale už v tomto hospodářském rozkvětu byl zárodek budoucích problémů. Plantážní způsob hospodaření, využívající otrocké práce, vedl k degradaci půdy a deforestaci ostrova. Lodě, které přivážely otroky, se vracely zpátky s haitským dřevem. Dnes některé odhady mluví o tom, že za pár generací bude ostrov neobývatelný.

Černí otroci vzali vážně heslo francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství. Revoluce měla samozřejmě ohlas v koloniích a oslovila zejména černé otroky a míšence, kteří měli jen omezená práva. Jejich haitský vůdce, Toussaint Louverture, sám bývalý otrok, po několika letech konfliktů a vyjednávání, dosáhl toho, že v roce 1793 bylo v kolonii otroctví zrušeno a později je Jakobíni zrušili ve všech koloniích. Louverturovi se podařilo vyhnat španělské a anglické agresory, kteří chtěli využít situace a stabilizoval i hospodářství země.

Po nástupu Napoleona Bonaparte se situace změnila. Když Haiťané vypracovali svou vlastní ústavu, vyslali Francouzi expediční sbor, jehož úkolem bylo dobýt kolonii zpátky a znovu zavést otroctví. Žižek uvádí příznačnou absurdní situaci, kdy haitská vojska přivítala francouzské agresory zpěvem Marseillaisy. Armáda pod vedením Napoleonova zetě, generála Charlese Leclerca, ztratila v bojích a v důsledku tropických chorob více než 50.000 vojáků. Generál se snažil hrozící porážku zvrátit a vylákal Louvertura k jednání. Místo toho jej zajal a unesl do Francie, kde zemřel ve vězení v roce 1803.

Na jeho místo nastoupil jeho domorodý spolupracovník a vynikající voják Jean-Jacques Dessalines, který zajistil definitivní porážku francouzských vojsk. Saint-Domingue vyhlásilo svou nezávislost 1. ledna 1804 ve jménu národa Ayiti („posvátná země“), tvořeného původními indiánskými obyvateli a osvobozenými africkými otroky. Jediná úspěšná revolta otroků v historii, která šla v emancipačním úsilí dále než evropské revoluce, vytvořila nezávislý stát, jehož představitelé museli v nadcházejících stoletích čelit neustávajícímu ohrožení vnitřnímu a zejména vnějšímu. Příklady úspěšné emancipace jsou nebezpečné a imperiální mocnosti se vždycky snaží je eliminovat. O tom jsem ostatně psal minule.

Svoboda přišla Haiti draho. Evropské země odmítli s Haiti obchodovat a francouzské válečné loďstvo podpořilo v roce 1925 „svobodné“ rozhodnutí haitské vlády, že zaplatí kompenzaci 150 milionů franků za ztráty otrokářů. Později byl tento „dluh“ snížen na 90 milionů franků (dnes by to bylo asi 21 miliard dolarů) a Haiti zaplatilo poslední splátku v roce 1883. Na začátku dvacátého století nastoupil nový imperiální pán: Spojené státy, aby prosadily snáze své strategické a obchodní zájmy, okupovaly zemi v letech 1915 — 1934. I dál se staraly, aby zde vládly vlády nakloněné jejich zájmům, což se dařilo zejména u dynastie Duvalierů mezi lety 1957 - 1986, která se i na latinskoamerické poměry vyznačovala neobyčejnou krutostí a despocií. „Baby Doc“ Duvalier byl v roce 1986 svržen povstáním lidu, který zvolil v roce 1990 naprosto přesvědčivě prezidentem kněze Jeana-Bertranda Aristida. Ten začal pro změnu s prosazování haitských zájmů a s bojem proti chudobě a proto byl hned v roce 1991 svržen vojenským převratem, podporovaným Spojenými státy. USA Aristidovi kvůli jeho setrvávající popularitě znovu pomohly k vládě v roce 1994, ovšem s podmínkou, že bude prosazovat neoliberální politiku. Když to nedělal dostatečně důsledně a dokonce navrhl, že by Francie mohla Haiti vrátit zpátky nestydatě získané kompenzace pro otrokáře, tak v roce 2004 USA opět změnily strany a i s francouzskou podporou Aristida znovu svrhly.

V loňském roce se objevila zpráva ve stylu skupiny Yesmen: na 

předstírané oficiální tiskové konferenci bylo oznámeno, že Francie nejen odpustí Haiti dluhy, ale vrátí částku, kterou nespravedlivě a v rozporu se svými závazky vůči prosazování lidských práv získala.

Významné osobnosti sepsaly petici, která požaduje, aby tak Francie skutečně učinila. S peticí a jejími souvislostmi se lze seznámit, je možné ji tam také podepsat. Krátké haitské video k témuž tématu lze najít na youtube.

Nejnovější události spojené se zemětřesením a s loňskými volbami jsou ještě v čerstvé paměti. I mediální obraz Haiti (a řady jiných zemí s podobným osudem), ukazující Haiťany jako zaostalé, nevzdělané, zkorumpované, neschopné si vládnout a odkázané na pomoc vyspělých západních zemí. Tedy těch zemí, v tomto případě zejména Francie a Spojených států, které zemi přesně do takového stavu dostaly. Je to schéma, které imperiální mocnosti a vládnoucí vrstvy uplatňují, aby ospravedlnily a pojistily svou nadvládu na všech úrovních a často také aby frustraci a hněv utlačených směřovali falešným směrem. Rasistické předsudky se pro to ukazují jako zvlášť vhodný vehikl. Však to známe i od nás. Je tu příliš mnoho těch, kdo chtějí Romům upírat právo zpívat Kde domov můj.

Haitští vzbouření otroci dosáhli prvenství v prosazení nedělitelnosti lidských práv dávno před tím, než se podařilo otroctví odstranit v zemích, které si myslí, že mají na demokracii patent. Haitský historický čin je stálou inspirací a haitský lid zaslouží solidaritu všech svobodymilovných lidí.

Další informace z Haiti