Konec strachu?
Jiří SilnýTotální kapitalismus je tak totální a slepý, že si podřezává větev a vydává to za efektivitu. Franz HInkelamert tomu říká „kolektivní sebevražedná efektivnost“. Je to o strach, ale jen překonání strachu nabízí naději.
V písni Krise Kristoffersona Ma and Bobby McGee, kterou nejvíc proslavila Janis Joplinová, se v refrénu zpívá, že svoboda je jen jiný výraz pro to, když člověk nemá co ztratit. Tato interpretace svobody připomíná závěr komunistického manifestu: proletáři nemají co ztratit, leda své okovy (získat ale mohou vše). Podobá se také chápání svobody v náboženských systémech, zejména v buddhismu: neulpívání na zdání, na věcech, oproštění se od touhy přináší nejvyšší vnitřní svobodu.
Kultura šedesátých let se opravdu nechávala inspirovat mimo jiné tradicemi radikálně levicového myšlení i východní filosofií. Na Západě i na Východě se problematizovaly hodnoty, které tehdejší společenské systémy nabízely. Rostl blahobyt, ale zvyšovalo se také napětí, rozpory a konflikty na mnoha úrovních. Osvobozenecké boje bývalých kolonií ukazovaly, že si lze vydobýt svobodu. Hnutí mládeže, opouštějící zaběhané konzumní systémy a měšťácké modely rodiny, ukazovala, že život může vypadat jinak.
Nemít co ztratit, může znamenat, že opravdu nic nemáme, anebo že to, co máme, nemá ve srovnání s tím, co můžeme získat, žádnou hodnotu. Získat možnost svobodně utvářet svůj život vyjadřuje tutéž myšlenku pozitivně. Jde o sebeurčení, které ovšem není jen záležitostí individua, ale má rozměr společenský, politický. Emancipační zápasy mohou mít proto tehdy i dnes různou podobu: únik, protest, budování alternativ, dlouhý pochod institucemi, odboj…