Radnice Prahy 10 již roky a přece znenáhla prodává čtyřicet čtyři „viladomů“, městských vil se šesti a méně byty; o rychlém procesu z posledního jednání tamního zastupitelstva se lze dočíst zde. Nastavení podmínek prodeje činí jejich koupi pro současné obyvatele takřka nemožnou — neznámo proč. Také zůstává záhadou, proč domy prodávat zrovna teď, když jsou ceny realit proklatě nízko. Je to ale celé na dobrou věc, zisk půjde na odškodnění provozovatele Penzionu Malešice, který bude následně přestavěn na 170 sociálních bytů.

Tolik v kostce k postupu, jímž se vytvoří a) potenciální sociální ghetto, b) prostor pro neprůhledné vyplacení současného majitele penzionu a prostavění dostatečně velkého objemu peněz, c) prázdné místo po lidech, kteří ve viladomech bydleli často po desetiletí, záleželo jim na nich a mnozí by si byty v nich bývali rádi koupili.

(Nezapomínejme ani na vedlejší produkt v podobě stovek lidí, kteří řadu let nevěděli − a mnozí stále nevědí −, kde a za jakých podmínek budou bydlet, ačkoliv se celou dobu snažili s radnicí jednat a přijít na to, co má za lubem.)

Jak to celé začalo?

Nejprve byly při privatizaci městských domů viladomy vyňaty z domů určených k přednostnímu prodeji nájemníkům se zdůvodněním, že „tyto luxusní domy nemůžeme prodávat stejně, jako byty v paneláku“. To byla devadesátá léta. V letech 2002—2006 byl starostou Prahy 10 Milan Richter (ODS), roku 2004 byla založena akciová společnost PRAHA 10 — Majetková (předmět podnikání: činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence). Pohled do obchodního rejstříku prozradí, že v letech 2004—2007 byl místopředsedou této akciovky např. bývalý ministr bez portfeje Karel Březina (ČSSD) či současný ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský (VV), a to v letech 2007—2011 (do ledna). V roce 2009 se předmět podnikání změnil na pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Proti plánům na převedení viladomů pod tuto městem provozovanou firmu se nicméně občané postavili a nevyšel (byl zastaven z magistrátu kvůli smlouvám nevýhodným pro městskou část, na což poukázala právě občanská petice), naopak po komunálních volbách, na podzim 2010, staronový starosta Richter s občany zastoupenými sdružením „Spravedlivé bydlení v Praze 10“ opět začal jednat. Při zpětném pohledu se ale zdá, že radnice celou dobu sledovala tentýž plán.

Vsuvka — o jaké domy přesně jde a jak to bylo jinde?

Pojem „viladomy“ zní jako zaklínadlo pro domečky přes kopírák, ve skutečnosti se ale jedná o nejrůznější budovy. „Jsou tam činžovní domy na rušných třídách, domy s již realizovanou družstevní nástavbou, domy, kde byty pronajaty v soutěži metodou prvního nájmu, a vily, některé plně obsazené, některé částečně vystěhované nebo již zcela prázdné,“ uvádí k tomu paní Zahradníková ze Spravedlivého bydlení. Je zřejmé, že k tak různorodým objektům je třeba přistupovat rozdílně, navíc za situace, kdy u velké části z nich mají nájemníci zájem koupit je celé za odhadní cenu (která je u bytu ve viladomech srovnatelná s cenou tržní).

Paní Feuersteinová, která jako jedna z obyvatelek celou situaci dlouhodobě sleduje, dodává: „Leckteré pražské obvody se k privatizaci stejných domů stavěly mnohem velkoryseji a kupříkladu v Praze 8 se viladomy prodávaly za polovic odhadní ceny s platbou 1/3 do jednoho roku a zbytku do sedmi let.“ O takové zacházení ale občané Prahy 10 opravdu nežádají. Co jim tedy vadí?

Co s oprávněnými nájemci?

V domech bydlely přibližně dvě stovky rodin se smlouvami na dobu neurčitou. Radnice oprávněným nájemcům učinila lákavou nabídku — za nejisté vyhlídky bydlení ve viladomech získat jistotu bytu v domech určených k privatizaci, navíc s prodejní cenou stanovenou soudním znalcem v průměru o dva miliony níže než jsou ceny tržní. Jistý zádrhel představovala nutnost stát noční frontu na to, aby se člověk dostal do pořadníku na omezený počet větších bytů (3+1), přece kdo by chtěl, aby na něj zbyly byty o dvou místnostech? Těch je ovšem mezi volnými byty většina. Nabízenou výměnu bytů ale nepřivítali jen ti, kterým se přece podařilo získat možnost bydlení ve stejně velkých prostorách. Po mnoha stresových letech je tu vyhlídka na konec bydlení „jako na řeřavém uhlí“. Co ale mají dělat třeba rodiny s pěti dětmi, jež se do 2+1, které na ně zbylo, zkrátka nevejdou? A co má dělat občan, který si snadno spočítá, že tu něco nesedí?

Jak Praha 10 ve výsledku nejspíš vůbec nic nevydělá

Radnice se neustále ohání tím, že by při prodeji bytových jednotek z viladomů za pevně stanovenou cenu nebyla dobrý správce. Že by to mohlo být i trestné, protože by o zisk z prodeje ošidila ostatní občany! Přitom pro jiné radnicí vlastněné byty tento argument neplatí. U nich nevadí, že byt 1+1 na Francouzské o 51 metrech čtverečních nový nájemce v privatizaci koupí za 371 933 Kč, zatímco téměř o polovinu menší byt (27 m2) je na realitních serverech k mání za dva miliony čtyři sta tisíc. Totéž platí pro srovnání jiných lokalit, v nichž jsou městské byty určené k privatizaci — radnice lidem vystěhovaným z viladomů v podstatě daruje dva miliony díky nízkým cenám stanoveným znalcem.

U viladomů samotných jsou znalcem určené ceny domů stanoveny blíže trhu, protože se započítává i hodnota pozemku — většinou mají alespoň předzahrádku, často jsou zahradou obklopeny celé. Přesto současní nájemci nemají možnost za tuto cenu domy či ideálně jednotlivé bytové jednotky zakoupit.

Matěj Cháb ze Spravedlivého bydlení pro názornost uvádí příklad fungování obou modelů na konkrétním domě v Mirošovické ulici 286/14, kde je šest bytových jednotek a žádná nebytová. Odhad tržní ceny podle radnice MČ je 4 829 000 Kč, první scénář by tedy znamenal, že si za poměrnou část z této ceny (804833 Kč) byty koupí pět rodin z šesti a zbývající byt bude prodán zájemci s nejvyšší nabídkou; ve výsledku je reálné očekávat zisk radnice cca šest a půl milionu. Scénář druhý: přemístění šesti rodin do jiných městských bytů, které si následně levně koupí, znamená ztrátu dvanácti milionů (dva miliony na byt), přičemž podobný dům v podobné lokalitě je na sreality k mání za deset milionů. Samozřejmě, že u prodejní ceny jsme v rovině odhadů, ale v porovnání s ušlým ziskem z prodeje „darovaných“ bytů je zřejmé, že radnice bude přinejlepším na nule. Nebylo by tedy pro ni lepší prodat jednotlivé byty stávajícím obyvatelům za zvýhodněnou (resp. odhadní) cenu, několik milionů vydělat už tak a případné neprodané byty nabídnout všem ostatním zájemcům za nejvyšší cenu?

Jaké jsou vlastně příčiny?

Proč se město vlastně musí viladomů zbavovat? Nebylo by možné využít jako sociální byty již existující volné bytové jednotky právě v nich, případně v kombinaci s jinými volnými byty, kterými městská část disponuje (a je jich k několika stům)? Navíc neexistuje žádná analýza zdůvodňující, kolik sociálních bytů a jakého typu Praha 10 potřebuje. Číslo sto sedmdesát není nijak podložené a známo není ani to, jaká velikostní skladba ústupového bydlení by byla potřeba — zda nejvíc pomoc potřebují rodiny s více dětmi, nebo např. osamělí důchodci.

Ale zpět k otázce: Ukázalo se, že se městu nevyplatí domy spravovat? Že do nich investuje a nic z nich nemá? Nevíme. Správu vždy měly na starosti externí, na tuto práci najímané firmy (ať žije outsourcing), které se velmi často měnily. Čísla ukazující, kolik domy město stály (nehledě na to, že je nepostavilo) a kolik mu přinášely, ale zveřejněna nebyla. Zato nájemníci vědí, že platí měsíční nájem ze skříní ze třicátých let či zpola nefunkčního plynového sporáku z let sedmdesátých či osmdesátých. Vědí, že město opravuje pouze vnější části (střechu, omítky), ale veškeré přestavby uvnitř bytů (zavedením ústředního topení počínaje a výměnou oken konče) si musí hradit sami.

I kdyby tomu skutečně bylo tak, že soukromníci podobné domy pronajímat mohou a přece nezchudnou, ale město ano, je zřejmé, že to není problém vyžadující okamžité řešení podle hesla „padni, komu padni“. Neexistuje žádný známý důvod vysvětlující, proč pravidla ke koupi těchto domů zastupitelé museli v červnu dostat pouhý týden před jednáním a proč byla navržena v opozici k zásadám navrženým občany (ač těm při předchozích jednáních vedených v průběhu zimy starosta i majetková komise osobně říkali, že jejich návrhy jsou v pořádku a není třeba na nich nic měnit). Nebylo to tak, že by nebyl čas na konsenzus − chyběla pouze vůle.

A ještě dodatek. Jak to, že pravidla stávajícím nájemníkům neumožňují dohodnout se a domy si koupit?

Samozřejmě, že to teoreticky možné je. Teoreticky. VŠICHNI oprávnění nájemci z daného domu nicméně musí založit jednu právnickou osobu (musí tedy všichni mít o koupi zájem, dohodnout se a ještě mít reálnou šanci získat hypotéku), která by se přihlásila do soutěže, vyhrála ji nebo dorovnala nejvyšší nabídku a do šedesáti dnů splatila cenu. Jenže za šedesát dnů si několik rodin, z nichž by se ona „firma“ skládala, hypotéku nevyřídí a předem si ji brát také není možné, protože (logicky) není známa cena.

Rozdělení domů na jednotlivé bytové jednotky radnice nikdy nepřipustila. V zásadě tak znemožnila to, aby si lidé byty — byť i za cenu znamenající dorovnání nejvyšší nabídky — koupili, ačkoli by zisky z prodeje jednotlivých bytů mohly být i vyšší než z prodeje celých domů. Zbývá zopakovat jedinou otázku: Proč? Odpověď tuší ti občané, kteří viděli některé zvolené zástupce městské části včetně starosty Richtera, jak si vybrané viladomy osobně prohlížejí a fotí. Ale samozřejmě, že se může jednat pouze o příkladný zájem o stav městského majetku a ta roky se táhnoucí jednání představují pouze nějaké trapné nedorozumění.