Filip Sklenář ve věku dvaatřiceti let opustil náš svět na přelomu roku. Oficiálním důvodem bylo selhání srdce. Jeho blízcí ale ví, že spáchal sebevraždu. Zdůvodnil to takto: už mě zabili všude, nemůžu publikovat pod vlastním jménem prakticky nikde.

Protože jeho tvorba byla prakticky jeho život, tak neměl proč dál žít. Samozřejmě Filip spíš chtěl mít poslední slovo: nechtěli jste o mě mluvit, tak teď budete.

A přesně to se stalo. Najednou všude, kde byl zakázán, o něm psali a publikovali dřív zcenzurované texty.

Spisovatel-provokatér. Sklenář se objevil v médiích už ve svých patnácti letech, když poslal své básně do Českého rozhlasu stanice Vltava, kde byly několikrát vysílány.

Nikdy nezískal to, po čem toužil nejvíc: uznání. Vyhodili ho odevšad.

Britské listy mu zakázaly dál publikovat na svých stránkách, protože Jan Čulík zjistil, že Sklenář napsal (pozitivní) recenze na knihu o Radovanu Krejčířovi. Několik týdnů poté bylo zveřejněno, že to byl právě Filip, kdo knihu pro Krejčíře napsal. Krátce potom, co si založil blog na iDnes, ho redakce cenzurovala a posléze blog zrušila. Založil si blog na serveru časopisu Týden. Několik dní poté... zrušen.

V každé skupince, která „spolu mluví", se tolerují jen lidé s obdobnými názory. Vůči výrazným názorům projevovaným na veřejnosti se u nás častěji než je zdrávo uplatňuje cenzura. V Číně ji provozuje vláda, u nás stačí administrátoři blogů a další malí šéfové.

Filip neměl šanci ani v online diskuzi typu „fórum":

„Vážení uživatelé,

vzhledem k dlouhodobému porušování pravidel fór uživatelem pod nickem

xxxx, se redakce rozhodla zablokovat nick tohoto uživatele. Z čehož

vyplývá, že se redakce rozhodla pro totální blokaci nejen zmíněného

nicku, ale i jeho přístupové adresy."

Taková protiopatření byla v případě Filipa konstantou.

Když Filip zemřel, ChristNet najednou už neměl problém zveřejnit na své stránce jeho článek, který byl poslán o dva roky dřív, ale nevydán nikoli kvůli špatnému obsahu nebo stylu (jinak by teď nebyl zveřejněn), ale kvůli osobní antipatii. Je to, jako když Pavel Šafr zakázal publikovat texty Noama Chomského v Mf Dnes. William F. Buckley Jr. ano, Chomský nebo Gore Vidal ani náhodou.

Strach z názoru je ta největší zbabělost. Jak se asi mohl Filip cítit, když jeho díla nebyla publikována ne z věcných, ale ideologických důvodů? Byl disidentem v demokracii. Filip však nehledal konflikt pro konflikt, měl své názory a postoje pečlivě a do hloubky promyšlené a zdůvodněné.

Filipa je stejně jako každého umělce lepší poznat přes jeho tvorbu. Zemřelo jeho tělo, ale velká část jeho duše zůstala — to, co psal, bude mezi námi tak dlouho, jak dlouho bude virtuální svět součástí našeho života. Kdyby se Filip narodil, nebo respektive zemřel, před dobou internetu, jeho slova by byla ztracená na papíře, jenž by bez ochotného nakladatele zůstal schovaný v pár knihkupectvích.

Díky jeho aktivní účasti na jakýchkoliv diskuzních fórech, odkud ho nevyhodili (ale kde ho vždycky ukřižovali), se nad ním můžeme dál zlobit i mít radost. Záleží na ochotě vnímat jeho nesmírnou inteligenci a touhu po provokaci, která neměla hranic.

„Poezii se samozřejmě nedá měřit, ani vážit; o kvalitě jednotlivých kusů se můžeme hádat do nekonečna, ale zásadní orientační body lze určit. Někde úplně nahoře hodnotového žebříčku bude zřejmě princip vzácnosti - co umí tento, neumí každý. Připočtěme emoční působivost a intelektuální hloubku v poměru, který přísluší tomu či onomu poetickému žánru. Poezie by neměla být blbá, banální, napodobitelná, ani samozřejmá ve smyslu - tohle samozřejmě napíše každý. Pracuje-li autor s banalitou, blbostí, napodobitelnem, jistě to smí, pokud má i nějaký další cíl.“ (Filip Sklenář)

Filip Sklenář vydal knihu Červené dlaždice, příběh kněze pohlavně zneužívaného nezletilým prostitutem. Vydalo nakladatelství Agave v roce 2005.

Dále čtěte:

Aktuálně.cz Autor knihy o Krejčířovi promlouvá