S odvahou, nad níž budoucí jednou užasnou, vkročili jsme do roku 1984. Ze všech stran zlá tušení, zlověstné horoskopy, špatné zprávy z front, selhané sovětské mírové iniciativy, co nás čeká? K tomu nekvalitní zemáky z loňska. Svět je jakoby uhranut Orwellovým letopočtem a sotvakdo ještě spoléhá na Amalrikův. Také na mě padá nepojmutelná tíha a mám co dělat, abych se vypjal k představě, že budeme ještě žít normálně, to jest podle svého rozumu a schopností.

Speciálním znamením pro nás, kteří se v Československu nezabýváme terorem, musí týt předvánoční bomba najdená prý v obchodním domě Kotva. Když jsem v hlavě pátral, čí zločinec to mohl narafičit, napadlo mi, že policie, která zákonitě přijde i ke mně hledat trhaviny, bude zas jak praštěná výbuchem brát rukopisy, knihy, dopisy a fotografie. A tak tu sedím mezi odlehčenými regály, připraven na nový život líp, než jsem chtěl, s jednom jedním „závadovým listem papíru“, tím, který čtete a který bych musel, v této fázi ještě, při zazvonění u dveří vytrhnout ze stroje, rozškubat a spláchnout, protože jsem se zatím nedostal k doznání, že už nechci psát, jak jsem psal ještě v prosinci, neboť na mě samého mělo takové psaní moc depresívní účinek, jak teprv bych se poškodil tím letošním! Oznamuju, a tím se můj správný úmysl dostává i na papír, že si pro nastávající zlopověstný rok nevím jiné rady nežli nevšímat si ho, a to bude také má jediná možná pomoc i čtenářstvu, aby tím letopočtem nějak proklopýtalo, protože ten další má už být lepší, jestli dožijem.

Jeden velice mrzutý rest však musím ještě zpracovat, a to je silvestrovský útěk jedné pražské rodiny přes Jugoslávii do Rakouska. Jmenovat nebudu, abych nepřekročil kruh, jemuž ti lidé svůj čin nabídli k posouzení.

Muž (31) je herec, viděl jsem ho na experimentálním jevišti a na obrazovce, tam v okrajových úlohách. Je to živel, který by se nikdy nezapasoval do strnulého angažmá, aby v něm stárnul v grimasách a větách předepsaných klasiky či státními dramatiky. Potřebuje své osobní divadlo, svůj text či aspoň svou hlavní roli. Na to však je u nás uboze málo vzduchu, a možná i trochu moc herců. Žena (29) je spisovatelka, četl jsem její zde vydanou dětskou knihu, dvě divadelní hry, z nichž prvá se užuž hrála v Praze, ale po zákazu směla se pak hrát jenom na regionálních scénách, a jednu povídku. Druhou knihu se zdráhali jí vydat, bránili jí však publikovat v zahraničí a posledně jí znemožnili krátkou studijní cestu, vymlouvajíce se, že pro ně je znamenitou uklízečkou, což i byla a psala navíc, kdežto oni, jak sami musejí cítit, nejsou navíc už nic. Ale toto všecko, všecko za všeckým, patří k dnešním poměrům, jež moří každého svébytného člověka včetně rodilých uklízeček, a je možno i pochopitelno chtět z toho utéct.

Je pravda, že herec, jako i zpěvák nebo závodník, cítí, že jeho síla i lhůta k vývinu a výboji jsou odměřeny. Spisovatel zas potřebuje publikovat, aby mohl psát dál, jeho lhůta je delší, ale neúspěch, který mu schválně organizují nepřemožitelné zlosíly, mu tu lhůtu a vůbec život zkracuje. Ale to už tak dneska u nás je, je to naše moderní podoba té staré tubery, co zabila mnoho lepších talentů před námi, je to náš Koniáš. - Ale i naše slavné dílo, náš známý Bernard Žor!

Ti dva mladí lidé po vlídném přijetí na druhé straně řekli, nevím, jakými slovy, že chtějí zachránit své příští dílo. - 1. To míní česká spisovatelka prostřednictvím tlumočníka napsat pár dobrých německých knih, ozvláštněných háčkem ve jménech? - 2. Možná však chce dál bojovat proti zlu, z něhož unikla, pak ovšem ujela z dějiště svých knih. - 3. Umělec samozřejmě může se svým tématem odejít na klidnější místo světa a zpracovat je v nadsezónní tvar, pak mu popřejme léta. Ale svět, všude plný nějakého zla, je také všude osazen nějakými bojovníky proti němu. Tam ani nepoznají, že jeden přibyl, tady je každý úbytek cítit. Říkám si, zda nejde o výjev z jarmarku, kdy zboží se pudově táhne k výhodněji umístěnému stanu. A co se v něm bude tak svobodně a bezpečně hrát? Pašije, při nichž už netrpí nikdo z obecenstva, ani ten Kristus.

Toto bych nepotřebovatl zveřejňovat, kdyby ti dva lidé svou jistě hlavní osobní věc předváděli ve formátu svého dosavadního utrpení, hlavně však ve své osobní režii, což česky vždycky znamenalo na svou útratu. Vždyť ten herec hrál! A spisovatelka odešla ve dnech, kdy jedno divadlo dávalo premiéru další její hry. (Hotel pro autorku zajištěn, kytice, pohoštění, autorčina omluva nikoli.) Pravda, poděkovala v cizím (zde úředně nepřátelském) vysílání řediteli za odvahu a hercům za pochopení, s nímž si osvojili všecky smysly jejího textu. (Člověk se v Praze neodváží pochválit ani Johanidse, ani Slobodu v Bratislavě, aby jim nezkazil práci.) Ale ona to vlastně nemohla jináč udělat: jak měla podtrhnout svou pronásledovanost i svou odvážnou hranost? Postřeh mého přítele Oty Filipa, že od toho dne „je znormalizované divadlo bohatší o jednu kapitolu", nutno doplnit tak, že od té doby je historie kulturní opozice u nás pestřejší o případ originální bezohlednosti, která za forsáž při svém startu do modra nebe použila práce mnoha trpělivých a skromných lidí, inzeruje svou osobu rodovým jménem, aniž přijímá závazek rodové selské odolnosti, a prodává naši společnou bídu bez ochoty podílet se na ní.

A taky slyšel jsem, chtějí zachránit své děti. Viděl jsem je: děvčátko (9) a chlapeček (5). A jsou vám tak... tak mile běžné, že nechápete, proč ze všech v Praze právě ony mají být zachráněny před spálením.

Pudový útěk z očekávaného epicentra. Úhyb před tíhou svého určení. Distance od nás, kteří jsme do svých motivací nezapočítali válku, proto musíme svůj pořád rozbíjený život znovu skládat v nějaké dílo. Není v tom už ani ona patetizující socialistická kolektivní odpovědnost za svět, ale ani křesťanská pokora, znamenající, že člověk chce nést, co naň bylo vloženo.

Ale všecky cesty z lidských rozcestí nebyly ještě prodejny.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 1, leden 1984.)