Motto: Kdo si na strom vyleze, pro toho sú střešně.

           Můj fejeton je pro toho, kdo umí psat přesně.

Dyž sem býl malučký pacholíček, jak i vy jste byli, skočíl mně nevím kdo na malíček, ja i vám skočili. A ta cenná křivda utrpěná v citlivém věku nás už navždycky rozlítostnila ke zpěvu. Od radosti se tak pěkně nezpívá a křivdy přišlé už na tvrdého člověka nezušlechťují ho, ale činí z něho bestyju.

Dycky sem si myslél, že však je život dlouhý dost, abych se naň stihl připravit. Moje příprava - chodění hore dolu, hledění, čtení, hraní na housle, zvláště z not, myšlení do foroty a tak. S růstem mé psychické osobnosti přicházely na mne nové a nové akademické otázky, jako proč kalino v struze stójíš, nebo hlavěnko hlavěnko kde je tvoje tělo, a s růstem těla otázky obyčejné, jako co dělá Běta v zelenéj trávě, v trávě zelenéj.

Náhoda nebo co, ale spíš hra dějin nebo čeho způsobila, že se naše mladost potkala s nadějným momentem v osudu naší země. Bylo zas jedenkrát po vojně a nám se zdálo, že je příležitost opravit tento svět: vybrat z něho nejhrubší kamení a místy ho možná i trochu narovnat, kde má moc hrbů. Byli jsme ochotni, a někteří možná i schopni, vlastní silou stvořit, co všeci ludé z radosťú čekali a co andělé sú nám zvěstovali, ale co samo nechtělo přijít. Žádný dál nemínil jakten křivačkář z Liptála po světě vandrovat, puténečku nosti, na každéj hospodě nocleha si prosit, a každý si troufal vystavit si zahrádku z dubového dřeva, přišla za mnú moja milá, že by neco sela. Nejavantgardnější z nás byli by dohlédli k rajské zahradě, kdyby nebývaly dva vršky na závadě. A k jejich odkopání nezešli zme sa my v komunistickéj straně, v straně komusnistickéj?

Hoře Vlářú, dolu Vlářú, všecko dělám, co ně kážú, zdá se to dneska neuvěřitelné, a podlédňa na nás, i nelogické: že kdosi takový jak my mohl se dát na něco tak nemúzického. Ale stalo se, a stalo se to z naší povahy! Dostalo se to do nás ze stravy čili ze země, a určitě je na vině naše špatná i dobrá výchova. Chytli jsme to z vědeckých knížek nebo z náboženství, přivedli nás k tomu přátelé i nepřátelé, a já si nově myslím, že to máme i z těch pěsniček. Nešli my jsme vlastně na zboj? V našich mladých padesátých letech netancovali my zme s šenkérečkú zhusta, aby její komorenka ostala pustá? A kdo se to přikradl s kulturní úderkú k dědině, a potom odvédl fojtovi z maštale koně? Falešně teda zpíváme, zpívajíce, že prý na lipě fták, pod mostem rak, ve vodě rybička, ve mlýně Hanička, protože jaký rak, jaká voda a co se dělo s mlýnem? Kdo to všecko odhlasoval pryč? Máme my na takové pěsničky ještě právo? Tož napřed ty sviňáku svinský, združstevnit hoféry, a včil sám stonat kdybych já měl kopanicu, trárá?

Když měsíc jasno svítil, my jsme posilovali průmyslový potenciál krajiny,a byl byla železnější, recepisa krinolína.Zchemizovali jsem zemědělskou výrobu, kdo pro ňu poleze hlava mu obleze. Zorganizovali těžbu pokladů jedním směrem, hop cup. Navázali vyčerpávající ekonomickou kooperaci, paladrija paladra, a uzavřeli pádné přátelství, hojtajda. - Čekám obranné napomenutí, že nesmím zapomenout na naše lepší momenty: na ten obrodný proces. Na to pamatuje pěsnička z Vidče: brodíl Janek koně v téj jordánskej vodě, koníčky nad vodú, Janíček pod vodú.

Když dneska bilancujeme naše politické cifry, stíhal búčka u potúčka nedoťál ho, kdo z nás čekal klidný život, nedostal ho. Můžeme se pták ptákovi samozřejmě žalovat. Jenže na co? Na naši mladost, ale i na starou ale špatnou vládu? Na dobrou vládu, ale falešné kamarády? Ach ty jedličko přeblahoslavená! Dobří zpěváci, jak jsme my, nesmějí si stěžovat ani na osud země, protože ten je stará písnička: skrze mocnosť piemontskú hájit korunu císařskú...

Mockrát už mi napadlo, jestli jsem se toho roku 1946, když jsem jel do Prahy pro hrách, neměl raději vráti, Valach! Ale osud země byl bych prožil stejně, jenomže v ubožejším postavení. Dostávám někdy akademickou otázku, jestli bych nechtěl žít znovu. Přemýšleje nad tím, ale i nepřemýšleje, cítím pokaždé divnou až zezpoda nechuť k životu ještě jednomu. Další otázka bývá, či bych nechtěl býd dnes mladší. Ano, nechtěl. A co prý bych, kdyby to šlo vráti, udělal jináč. Nemaje vlastních delikátních slov, obrátím se zas k písničce, k valšské z Prahy 7: ustup nabok, cérečko, dokáď stójí pérečko. Také jednu sprostou otáku jsem nejedenkrát dostal, jestli bych během čtyřiadvaceti hodin nechtěl žít jinde. Správně, i když nepřesně, písnička z Mirošova odpovídá za mne:dyž pomašírujem tři sta mil za Vídeň, nic neuhlídáme, jen taliánskú zem.

Každého roku víc a víc přichází podzim, jabléčka už dozrávajú, kdo jich bude trhati, kdy sa budeš, moja milá, kdy sa budeš vdávati, děvčata orešanské zas už jdou na panské, ani sem nekladl jako inší kradli, a včil sa mám postavit pred tureckú armádu? Maje trocha víc mstivosti, měl bych často chuť zazpívat: dal ně bože takovéj odměny, co by pršalo tři roky kamení. Ale nemám mstivost žádnou. Nejlepší naděje je vždycky bezdůvodná, protože v to nejhorsí se člověk prostě bojí uvěřit. Krom toho je čím dál víc logické, že bude lepší. Je pravda otázka, kde budeme, chlapci, bývat, až sa bude rozednívat. Nad Lidečkem zelený háj, tam je bože veselý kraj. Šak cigán nemá nic, vyskočí jak zajíc. Ešče vlna na baraně.

(K 60. narozeninám Františka Pavlíčka z Lukova. Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 12, prosinec 1983.)