Začněme pěkně zostra. Stále více se zdá, že žábu na prameni tuzemské spravedlnosti představuje sám ministr Jiří Pospíšil. Prostě zklamání sezóny. Přitom dobré úmysly mu věřím dodnes. Jen by je také musel umět prosadit.

Jiří Pospíšil se v řešení problémů justice nesměle a rozpačitě plácá. Zatímco jsou ale resorty, kde se nějaký ten bambula ztratí, spravedlnost potřebuje muže rozhodného a zásadového. Možná je Pospíšilovo přešlapování dáno povahou, možná upřednostňováním mocenských kót, které dobývá na mapě ODS. V Topolánkově vládě tiše asistoval dubiózním nápadům nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Tudíž je spoluviníkem pověstné „čunkiády“, na níž doplatilo i několik poctivých žalobců. V únoru 2007 nadto jmenoval do funkce vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu.

S odvoláním Renaty Vesecké otálela celá vláda. Je paradoxní, že nejvíce na něm lpěly Věci veřejné, které se o pár měsíců později postavily za kontroverzního Rampulu — jeho setrvání chtěly dokonce učinit předmětem koaličního jednání.

Paprsky do ztemnělé justice vnesl nástupce Vesecké, Pavel Zeman. V roli nejvyššího státního zástupce mimo jiné v březnu navrhl Rampulovo odvolání. Od té doby ministr Pospíšil — argumentující správním řádem — přešlapoval, taktizoval, natahoval termíny. Pavel Zeman se musel v odůvodňování snažit. Kdo četl Werichovo Fimfárum, je v obraze: jděte nevím kam, přineste mi nevím co. Pídil se po zanedbaných formalitách, jako by vedle personálních šachů nestačilo třeba Rampulovo zasahování do vyšetřování vytunelované Investiční a poštovní banky (Rampula dal státnímu zástupci krátce před zahájením hlavního líčení telefonický pokyn, aby nebylo podáno na místě odvolání a aby byla ponechána lhůta, čímž se jednání účelově protáhlo) nebo jeho role v kauzách České pivo, Mostecká uhelná a gripeny. Pražskému Vrchnímu státnímu zastupitelství se začalo přezdívat „zametačství“. Nakonec Pospíšil Rampulu odvolal, ten se v mezích předpisů brání a případ pokračuje dál.

Mezitím jsme se na portálu Vaše věc dočetli, že pan ministr nejvyššího státního zástupce obchází a již sám iniciativně šmejdí, kdo by mohl na Rampulu navázat. Volba měla padnout na plzeňskou státní zástupkyni Annu Maříkovou, jež ale odmítla. Prý po ní bylo mimo jiné žádáno, aby svojí náměstkyní jmenovala renomovanou šéfku Unie státních zástupců Lenku Bradáčovou. Jiří Pospíšil tyto informace nepopřel, pouze prohlásil, že mají „spekulativní charakter“. Ovšem řešení by to bylo přesně v duchu Pospíšilových tradic. Vyhovět těm i těm. Uspokojit kmotry i seriózní část žalobců.

Kmotři, plzeňští v první řadě, vůbec asi hrají v Pospíšilově životě významnou roli. Legendární Roman Jurečko, člen výkonné rady ODS, dorazil již na Pospíšilovu schůzku s Pavlem Zemanem, když se rozhodovalo o tom, kdo po Vesecké převezme žezlo. Zeman měl údajně konspirativně navštívit též sešlost členů grémia ODS. Heslo: Příliš nezávislosti škodí.

Pavel Zeman ale zvlčel. Věřil v Pospíšilovu záštitu a předložil tzv. malou novelu zákona o státním zastupitelství, v níž se mimo jiné říká, že vedoucí státní zástupce jmenuje ministr, ale náměstky už jmenuje nejvyšší státní zástupce, a dál tam stojí, že vedoucí státní zástupce může být odvolán pouze v kárném řízení Nejvyšším správním soudem. Novela leží na vládě a marně čeká na projednání. Jako by se jí někdo zalekl. Proslýchá se také, že by mohla počkat na vypracování novely „velké“, podrobnější, která spatří světlo světa bůhví kdy.

O další černý puntík si Pavel Zeman zakoledoval dovoláním k Nejvyššímu soudu v případu modré brněnské dvojice, exstarosty Žabovřesk Aleše Kvapila a extajemníka radnice Brno-střed Radovana Novotného. Čtyři roky natvrdo a peněžité tresty za korupci mu nestačí, chce, aby byl Kvapil souzen coby úřední osoba. Nebylo by divu, kdyby už dnes Pospíšil Zemanova přesunu z Haagu (Eurojust) do Brna (Nejvyšší státní zastupitelství) litoval.

Ještě není pozdě na happyend. Pavel Zeman vzbudil mezi státními zástupci naději, že nemusejí být nutně hadry na holích klientelistickými sítěmi obestřených politiků. A Jiří Pospíšil může navázat na svoji pověst slušného mladého muže, který chce v politické kariéře pokračovat a završit ji jinak než pověstí slouhy kmotrů, šíbrů a velrybářů.

Vedle personálních změn a novely zákona o státním zastupitelství jej čeká i tvrdý oříšek v soudnictví. Soudci se dožadují potvrzení své nezávislosti ustavením Nejvyšší soudcovské rady, které nám doporučuje i Rada Evropy. Složena by mohla být jak ze soudců a akademiků, tak z politiků, a její klíčová úloha by spočívala v personální oblasti. Čestný předseda Soudcovské unie Libor Vávra ve vysílání Českého rozhlasu 1 uvedl, že systém řízení justice v České republice kolabuje naprosto výjimečným způsobem, už jen proto, jak často se zde střídají ministři spravedlnosti. Jiří Pospíšil podle svých slov preferuje spravování justice přes předsedy soudů a ministerstvo spravedlnosti, nicméně debatě o kolektivním orgánu typu nejvyšší rady se nebrání. Zelenou úvahám o jejím zrodu dokonce dal i premiér Petr Nečas.

Je to zkrátka tak: dokud bude justice zásluhou politiků připomínat strašidelný les, do kterého se občan bojí vstoupit, nemají všechny řeči o boji s korupcí a klientelismem hodnotu větší než mýdlové bubliny. Kvalitně obsazený Ústavní soud (ovšem pozor: prezident už vyhlíží nové soudce, například mezi místopředsedou Vrchního soudu v Praze Jaroslavem Burešem, předsedou Městského soudu v Praze Janem Sváčkem nebo bývalým náměstkem NSZ Vesecké Zdeňkem Koudelkou) či Nejvyšší správní soud, ani osvícený nejvyšší státní zástupce reputaci celého justičního systému napravovat nestíhají. Pomoc příslušného ministra a loajalitu zbytku vlády nezbytně potřebují. Lavírující Jiří Pospíšil si bude muset rychle vybrat, za koho a za co kope.