V pátek 8.7.2011 deník Blesk na svých internetových stránkách bombasticky informoval o matce, která „unesla“ z kojeneckého ústavu (své) dítě (Matka unesla dítě (1,5) z kojeňáku do Německa). Z několika možných interpretací události deník dle logiky „negativní zpráva prodává“ pojal článek v duchu atraktivního klišé o krkavčí matce. Té muselo být dítě odebráno, nezdárná a neposlušná „kriminálnice“ je však ukradla a nyní je s ním na útěku, byť není schopna se o dítě postarat. Později v médiích přibyly zprávy o tom, že dle předběžného opatření soudu, jímž bylo dítě umístěno do kojeneckého ústavu, respektive dle návrhu orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), na jehož základě soud rozhodoval, matka nemá peníze, odmítá prý spolupráci se státem i neziskovými organizacemi a zdá se, že by mohla být i psychicky nemocná.

Uvedené důvody jsou už na první pohled zarážející — hmotný nedostatek by neměl být důvodem k odebrání dítěte, resp. rozdělení rodiny. O tom již Českou republiku poučil Evropský soud pro lidská práva v roce 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice (stížnost č. 23848/04), kde shledal jako nepřípustný zásah do rodinného života rozdělení rodiny (umístění dětí do ústavní výchovy) jen z důvodu nevyhovujícího bydlení, pokud se navíc stát nijak účinně nepokusil svízelnou situaci dotčené rodiny řešit (rozsudek viz např. zde). Vcelku nedávno pak Nejvyšší soud vydal sjednocující stanovisko (sp. zn. Cpjn 202/2010) k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu chudoby či nevyhovujících bytových podmínek, v němž podrobně rozebírá (ne)přípustnost umístění dítěte do ústavní péče jen pro majetkovou nouzi rodiny (zejména rodičů), projevující se např. nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy. K tématu vydal Nejvyšší soud i tiskovou zprávu, do širšího povědomí odborné veřejnosti ani médií se však informace zřejmě jaksi nedostala, jakkoliv je rozbor příkladů dobré i špatné praxe podřízených soudů jejich vrcholným orgánem víc než poučný.

Co se týče „odmítání spolupráce“ se státem (či neziskovými organizacemi), nabývá už případ obludnosti podobné případu jiné „neposlušné matky“, která byla odebráním dítěte v podstatě potrestána za svou „alternativnost“, nedostatek respektu k úřadům a mizivé pochopení pro potřeby byrokracie. Obvodní soud pro Prahu 9 tehdy (v rozporu se zákonem bez nařízení jednání ve věci samé) opakovaně prodlužoval předběžné opatření o umístění nezletilé dcery do ústavního zařízení, zarazil jej až Ústavní soud svým nálezem ze dne 20.07.2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09. Jakkoliv vztah rodiče k úřadům nevypovídá nic o jeho výchovných schopnostech, je, jak se zdá, pro OSPOD i soud významným kritériem pro další postup. Jako by se řídil zásadou „v pochybnostech odebrat“, resp. nemám-li dost informací, zakročím radikálně. Důvodem zvoleného postupu pak může být i byrokratický postoj, vlastní nejen „obyčejným úřadům“, ale i některým soudům, coby byrokratickým orgánům svého druhu. Než hledat složitější a náročnější, zato správnější, řešení, proč věc rychle nevyřídit např. arestováním dítěte. Stojí to všechny podstatně více peněz a rodiče i dítě budou trpět (dítě s rizikem trvalých následků), ale my si ušetříme plno práce i energie… Nebo ne?

Argumentace „možnou“ duševní nemocí je zřejmě nepodložená, byť samozřejmě mohla působit velmi silně na soud, který byl postaven před rozhodnutí, zda dítě chránit před „vyšinutou“ matkou či nikoliv. Z tohoto pohledu jde i o argument poněkud zákeřný. Stěží mohl OSPOD mít k dispozici znalecké vyjádření, zřejmě ani neuvedl detaily naznačované abnormality. Pokud navíc matka (Angličanka) utekla do České republiky před násilným partnerem, jak bylo v médiích uváděno, a ocitla se v neznámém (a pro ni nepřátelském) prostředí, kde pro ni byla s ohledem na jazykovou bariéru obtížná i jakákoliv komunikace, nelze se divit, pokud reagovala či komunikovala „nestandardně“. Dodejme jen, že horší psychický stav rodiče sám o sobě také nemůže být důvodem k odebrání dítěte.

Den po rozšíření zprávy o „únosu“ dítěte již 9.7.2011 Blesk vítězoslavně informuje o dopadení matky (Matku, která unesla dceru z kojeňáku, strážníci dopadli). Ano — nikoliv „našli“, „kontaktovali“, ale „dopadli“ — to abychom věděli, s kým máme tu čest. Postupně však začínají vyplouvat na povrch další informace — matka prý vůbec není chudá a nepotlouká se po ubytovnách, ale peněz má dost a bydlí v hotelu. Nezdá se, že by se nedokázala o dceru postarat, v ústavním zařízení ji dvakrát denně navštěvovala a kojila. Vyrovnanější, resp. diferencovanější, obraz případu pak vykresluje 10.7.2011 např. TV Prima v pořadu Krimi Plus — není mj. zřejmé, zda s matkou bylo dostatečně komunikováno, podnětem k odebrání dítěte měla být pomluva uklízečky, s níž se matka nepohodla v hotelu.

Jakkoliv neznáme přesně všechny důvody OSPODu i soudu pro postup, který vedl k oddělení matky a 1,5 roční dcery, dosud kojené a nacházející se v cizím prostředí bez jiné opory vyjma matky, narůstá zde podezření, že tím, kdo především selhal, byl stát, resp. orgány veřejné moci, které měly matku i dítě chránit. Nakolik braly v potaz článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte („Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“) a jak si vyložily zájem dítěte, je velkou otázkou. Stejnou velkou otázkou je, zda by se kauzou někdo zabýval, nebýt matčina svémocného „řešení“ nepřijatelné situace.

Doufejme jen, že nejen TV Prima, ale i zmíněné soudy a správní orgány začnou pečlivěji zkoumat, zda skutečně existují důvody pro oddělení 1,5 ročního dítěte od matky, zda hlavním důvodem nebyla jen snaha „rychle a spolehlivě“ řešit případ, který jim právě přistál na stůl, bez ohledu na okolnosti i důsledky, a zda v případě, kdy do České republiky před násilím uprchne matka s nezletilou dcerou, je místo nabídky pomoci nejvhodnější reakcí dítě zavřít do ústavu a na matku nasadit represivní složky. Závěrem si lze jen povzdechnout, kolik „mediálních“ kauz ještě bude muset přijít, než orgány veřejné moci rodičům a dětem v nouzi nastaví svou přívětivější tvář. Doufejme, že k obratu dojde už v tomto případě, a to co nejrychleji.