Matka únoskyně — zločinec, nebo oběť?
Jan PotměšilPříběh matky, která odvedla z kojeneckého ústavu své vlastní dítě, je pravděpodobně ukázkou selhání českých soudů a správních orgánů. Ty by měly pečlivěji zkoumat, zda skutečně existují důvody pro oddělení 1,5 ročního dítěte od matky.
V pátek 8.7.2011 deník Blesk na svých internetových stránkách bombasticky informoval o matce, která „unesla“ z kojeneckého ústavu (své) dítě (Matka unesla dítě (1,5) z kojeňáku do Německa). Z několika možných interpretací události deník dle logiky „negativní zpráva prodává“ pojal článek v duchu atraktivního klišé o krkavčí matce. Té muselo být dítě odebráno, nezdárná a neposlušná „kriminálnice“ je však ukradla a nyní je s ním na útěku, byť není schopna se o dítě postarat. Později v médiích přibyly zprávy o tom, že dle předběžného opatření soudu, jímž bylo dítě umístěno do kojeneckého ústavu, respektive dle návrhu orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), na jehož základě soud rozhodoval, matka nemá peníze, odmítá prý spolupráci se státem i neziskovými organizacemi a zdá se, že by mohla být i psychicky nemocná.
Uvedené důvody jsou už na první pohled zarážející — hmotný nedostatek by neměl být důvodem k odebrání dítěte, resp. rozdělení rodiny. O tom již Českou republiku poučil Evropský soud pro lidská práva v roce 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice (stížnost č. 23848/04), kde shledal jako nepřípustný zásah do rodinného života rozdělení rodiny (umístění dětí do ústavní výchovy) jen z důvodu nevyhovujícího bydlení, pokud se navíc stát nijak účinně nepokusil svízelnou situaci dotčené rodiny řešit (rozsudek viz např. zde). Vcelku nedávno pak Nejvyšší soud vydal sjednocující stanovisko (sp. zn. Cpjn 202/2010) k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu chudoby či nevyhovujících bytových podmínek, v němž podrobně rozebírá (ne)přípustnost umístění dítěte do ústavní péče jen pro majetkovou nouzi rodiny (zejména rodičů), projevující se např. nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy. K tématu vydal Nejvyšší soud i tiskovou zprávu, do širšího povědomí odborné veřejnosti ani médií se však informace zřejmě jaksi nedostala, jakkoliv je rozbor příkladů dobré i špatné praxe podřízených soudů jejich vrcholným orgánem víc než poučný.