Lustry a spol.

Jan Wollner

Kdyby se někdo rozhodl psát dějiny poválečného abstraktního umění v Československu, rozhodně by se nejednalo o historii velkých pláten, jaká maloval např. Jackson Pollock, ale naopak o dějiny alternativních míst, kam se abstrakce uchylovala. Byly by to dějiny koberců a záclon, knižních obálek a ilustrací anebo lisovaných lustrů.

Fenoménem lustrů 60. let se v brněnské Galerii Kabinet zabývá Jan Brož. Přesněji řečeno se jedná o ploché kryty stropních svítidel, které — podobně jako zmíněné koberce a záclony — poskytly vhodný prostor pro abstraktní vzory. Brož však na své výstavě tento podklad nechal zmizet, když abstraktní dekory vybraných svítidel přenesl přímo na strop galerie, kterou jinak ponechal zcela prázdnou. Provedl jednoduché gesto, jehož význam už tak jednoduchý není.

Na jedné straně sice autor poukazuje zmizením lustrů na skutečnost, že jejich dekory lze vnímat jako autonomní abstraktní „obrazy“, jako „náhražky“ volného umění. Na straně druhé se umístěním svých obrazů na strop, tedy tam, kde by lustry přirozeně měly být, domáhá ztracených předmětů.

Proces dematerializace, po kterém zůstaly na stropě jen kresby, tak paradoxně zvýrazňuje chybějící nositele zachycených ornamentů — ztracené lustry. Chybějící předměty tak označuje pouze jejich dekor, tedy — a znovu paradoxně — nikoli to, co by nejpříznačněji vystihovalo jejich funkci, ale naopak to, co je na nich ze své podstaty nahodilé (dodejme, že pro dobovou produkci těchto svítidel existovaly rozsáhlé vzorníky, ze kterých bylo možné vybírat téměř libovolné abstraktní motivy).

Z hlediska jednotlivých lustrů jsou abstraktní dekory opravdu nahodilé, ale jejich obecné užití na svítidlech a dalších předmětech vystihuje především dobu, ve které vznikly. Koberce, záclony, knihy i lustry totiž v poválečném Československu nabízely „plochy“, kde se mohl uplatnit „veřejný“ abstraktní dekor ve chvíli, kdy na velkých plátnech pollockovského typu ulpíval pohled cenzury.

Jistě i lustry a spol. byly „na očích“. Namísto galerijního ovšem usilovaly o prostor domácností. Staly se všudypřítomnými a pro cenzory paradoxně neviditelnými. Takové hry na schovávanou anebo snad přímo mediální zkraty způsobily, že např. první veřejná výstava poválečné abstrakce se neodehrála v galerii, ale na stránkách knihy, která před očima cenzorů zůstala zavřena, ale jako bytostně veřejné médium si ji mohl podle chuti otevřít každý. Na rozdíl od neoficiálních ateliérových a soukromých výstav byla „knižní výstavu“ veřejně přístupná.

Jestliže se o Františku Kupkovi tvrdí, že namaloval první veřejně vystavený abstraktní obraz, tvrdí se zároveň implicitně, že abstrakce je něco nepatřičného, co by mělo zůstat v soukromí ateliérů svých tvůrců, o kterých si ostatní myslí své. Nevraživost vůči abstrakci se ještě znásobila v komunistickém Československu, kdy umělci měli oslavovat panující režim, a v případě nesouhlasu se uvedené soukromí ateliérů stalo nevyhnutelným údělem.

V takové chvíli nastupuje fenomén „veřejné“ abstrakce, která obsazuje plochy nabízené lustry a spol. Netvoří jen jednotlivé abstraktní obrazy na dílčích svítidlech, ale celými sériemi vzorníků snad přímo virtuální galerii nebo muzeum. Principy avantgardy, která ostatně abstrakci „vynalezla“ a prosazovala, se zde podivuhodně naplňují i deformují zároveň. Jestliže volné rozmístění abstraktních tvarů na ploše obrazu označovalo svobodu člověka, v tomto případě poukazuje na útlak a nutnost přejít kvůli cenzuře do jiného média. Ale jestliže měly abstraktní vzory vytvořit nové prostředí nové společnosti, minimálně částečně se to podařilo.

K podobným úvahám přispívá projekt Jana Brože, ale nabízí i jiné významy. Kromě povahy minulosti se ptá i na současnou situaci, kdy se podobné lustry už nevyrábí. České sklářství se nachází v krizi a místo kvalitních sérií svítidel do domácností produkuje spíš exkluzivní turistické suvenýry.

Brož se dále ptá i na samotnou povahu předmětu, o který se zajímá. Jak je možné, že lustry vystihují hlavně jejich dekory, když funkce svítidla spočívá jinde? Co se stane, když z předmětu zbude pouze tento dekor? A co když se přemístí do galerie? Proč takové předměty fungovaly v minulosti a dnes se nevyrábí? A co kdyby se znovu začalo?

K možnosti složitějšího, vícevýznamového čtení Brožova jednoduchého gesta navíc přispívá i nejednoznačný název, který autor pro svou výstavu zvolil. „Nezvaný host“ evokuje různé věci. Jisté je — jak se dočteme z kvalitního doprovodného textu k výstavě od Jana Zálešáka — že autor chce ve svém projektu s lustry pokračovat.

Jan Brož: Nezvaný host

Galerie Kabinet, Brno

Výstava potrvá do 13. 7. 2011

    Diskuse