Slovenská národní galerie otevřela v pátek v Bratislavě výstavu Nové Slovensko — (ťažký) zrod moderného životného štýlu (1918—1949). Obrazy, fotografie, krátké filmy a trojrozměrné předměty zde dokládají postupnou proměnu slovenské krajiny během jejího zprůmyslňování a měst během utváření nové státní správy. Polovina výstavy je pak věnována životnímu stylu modernizující se společnosti — tématem se stávají kavárny, turistika, rekreace nebo reklamní plakát. Jedním z dílčích motivů je městská chudoba. Zmínku si zaslouží obraz Martina/Mártona Nagye, Deti pred výkladom (1924), na kterém se dva malí polonazí chlapci přitisknuti na sklo výlohy dívají na dort.

Výkladově silnější je ovšem první část výstavy. Představuje průniky moderních prvků do krajiny. Ukazuje, že budování nového není coby pojem spojeno jen s lety vlády KSČ, ale stejně tak i se slovenským válečným státem a první republikou. Přechodem k životnímu stylu se pozornost diváka tříští. Ani kurátoři pak nezvládnou budovatelství představit pro další dvě období tak uceleně jako pro první republiku. Tam ji umělci zachycují jak v proměnách krajiny, tak na fotografiích vznikajících veřejných budov.

Nejběžnějším znakem průmyslové modernizace jsou telegrafní sloupy a železniční koleje. Platí to, ať jsou v krajině zachyceny samostatně (Štefan Bednár, Krajina s koľajnicami 1936) nebo zároveň se zástupci dosud nemodernizovaných povolání, například dřevaři. Dojem, že se život proměňoval, přinášejí fotografie lidí v krojích. Můžeme je vidět jak u pouťových houpaček, tak s lopatami a krumpáči na stavbě železnice (Miloš Dohnány, Výstavba železničnej trate Červená Skala — Margecany, 1934). Příznakem odcházející společnosti jsou na fotografiích i obrazech tradiční klobouky s širokou krempou.

Fotografové i malíři přitom na výstavě zachycují obdobné motivy. První si všimne plti projíždějící na konci třicátých let ocelo-betonovou plavební komorou (Viliam Malík, Hydrocentrála v Ladcoch, 1936-1938). Druhý zachytí plť míjející na řece železniční trať (Karol Ondreička, Besná pri Strečne, 1934).

Co na výstavě naopak takřka chybí, je motiv továren. Zprůmyslňování české krajiny si přitom právě bez romantického pohledu na kouřící tovární komíny nelze představit už ani v posledních desetiletích devatenáctého století. Na Slovensku se továrny z pohledu návštěvníka objevují až ve chvíli, kdy jsou na konci druhé světové války obnovovány. Tovární komíny jako romantický motiv se objevují snad jen na jediném obrazu (Zolo Palagyay, Dievča s továrenskými komínmi a s kvetmi, 1932). Společně s květy na něm povlávají ve větru, a vytvářejí tak protiklad ke strnulé dívčí tváří.

Kdyby výstava pokračovala ve stejném duchu, jako začíná, mohla by být i výsostně politická. Namísto přeskakování od jedné podoby životního stylu ke druhé by totiž musela dále popisovat a vysvětlovat. Nyní platí, že součástí výstavy jsou všeho všudy dva texty - jeden na začátku v balíku na zemi ležících papírů, druhý na zdi na malé tabulce kdesi ke konci. I když bude chtít, nedozví se návštěvník nic o jednotlivých autorech nebo možných výkladech díla. A to přesto, že dané texty vznikly pro obsáhlý katalog, a stačilo by je tedy do výstavy přenést.

Především ale výstava jen předkládá motivy dokládající proměnu slovenské společnosti z té tradiční směrem k té moderní, aniž by celý proces obecněji popsala. Pokud třeba otázku, proč se autoři výstavy na dokládanou společenskou změnu dívají takřka jen očima civilistického zalíbení v moderním, nelze zodpovědět beze slov, je třeba odpověď návštěvníkovi napsat.

Ve výstavě chybí odpověď na to, co jsou ony „brzdiace, protirečivé, spiatočné sily a protitlaky“ modernizace, o kterých se píše v jednom z průvodních textů. Městská chudoba zůstává jen pohledem přes výlohu ven na ulici. Je vpádem do jinak spokojeného moderního světa, ale ne plnoprávným tématem. Ve výstavě nemá místo národnostní konflikt, přestože právě ten byl společenskou modernizací urychlován, kdyby ne jinak, tak podněcováním soutěživosti mezi třemi národnostmi v hranicích jednoho státu.

I přesto ale platí, že Nové Slovensko zpracovává své téma na úrovni ve Slovenské národní galerii obvyklé. A že tím galerie pokračuje v mapování nejen dějin výtvarného umění, ale i společenských změn během slovenského dvacátého století. Právě pro onen pohled na společenskou změnu se výlet do Bratislavy vyplatí nejen slovakistům a čechoslovakistům.

Slovenská národná galéria Bratislava, NOVÉ SLOVENSKO — (ťažký) zrod moderného životného štýlu (1918—1949), Esterházyho palác, Bratislava, 1. červenec 2011 až 15. leden 2012.