Když se uprostřed noci vzbudím a v pokoji je světlo, jakoby už mělo svítat, vím, že napadl sníh. Střechy okolních domů, které jsou všechny níž než okno mého bytu, odrážejí a zesilují pražský světelný smog, že v mé severní zeměpisné šířce nastávají bílé noci v lednu. Je však více než zřejmé, že po týdnu od toho zimního nadělení probíraného v médiích ze všech stran se už asi žádných originálních postřehů nedoberu. O tom sněhu. Ale i po týdnu jsou v Praze stále ještě některá místa, kde to vypadá pořád pěkně, třeba u nás na dvoře nebo v Šáreckém údolí.

Když to před týdnem začalo, byla jsem uklizená na venkově. Střídavě jsem pozorovala, jak okna a dveře zapadají závějemi a přála si, aby chaloupka byla řádně vycpaná mechem, aby broučkové šťastně dospali až do jara, a pak se zase brodila hlubokým sněhem po polích, abych večer zjistila, co všechno mě bude bolet — v tom bude asi nějaká symbolika. Které svaly na rukou, na zádech a jinde při běžné chůzi na sucho vůbec nepoužívám, že se teď ozývají, jako bych snad složila několik metráků uhlí a ještě po sobě zametla. Trnkové keře na mezi jsou obalené velkými modrými trnkami a chuť toho ovoce je zvláštní a nesmírně lahodná. Jemná stopa bývalé trpkosti zůstala ještě zachována, jako vzpomínka, ale ostatní se proměnila, přepodstatnila v jemnou sladkost jinde nepoznaného druhu. Jenom jsem s sebou neměla nic, žádný sáček nebo nádobku, do které bych mohla nasbírat i na doma — tak mi to budete muset, pokud budete chtít, věřit.