Pražské Quadriennale zabydlelo Veletržní palác, kde se odehrává jeho expozice Sekce zemí a regionů, množstvím instalací, videoprojekcí, performancí. Divadelní scénografie se tentokrát poprvé představila výhradně prostřednictvím nových médií. Až nostalgicky jsem si vzpomněla, jak jsme postávali před tisíci maket výprav k inscenacím (jeden rok převažoval Macbeth), jak jsme sledovali kolotoč, na němž se točily postavy Tadeusze Kantora, jak jsme seděli na strmých schodech a sledovali filmové projekce Roberta Wilsona. Kostýmy byly instalované tak, jak si je koneckonců mohli herci obléci, a většina výprav byla vytvořena k inscenacím her světového dramatického fondu: nepočítaných Čechovů, Ibsenů, samozřejmě Shakespeare, v jednom roce mnoho baroka, opera i Molière, antika v desítkách variací.

Téměř nic z toho letos k vidění nebylo, během posledních čtyř let se přístup k vystavování divadelní vizuality proměnil k nepoznání. V expozicích jednotlivých zemí a regionů pak divák, který chce proniknout k podstatě sdělení, musí strávit dostatek času, mít trpělivost na sledování videa (někdy jsou obrazovky malé a je jich hodně), setrvat při performanci, aby se dočkal (někdy jen nepatrné) změny.

Výsledným dojmem je v některých případech silný estetický zážitek, často banalita, někdy naprosté zklamání. Mezi nejsilnější estetické zážitky patřila norská expozice The Telling Orchestra, tajemná, pohyblivá instalace v podzemí Veletržního paláce, kde byl vystaven také Extrémní kostým. Silným zážitkem byla pro mě i expozice Litvy, v níž pozměněné, ale svým charakterem stále ještě klasické hudební nástroje, ale i kameny nebo kusy dřeva, se samovolně rozeznívají. To vše je zdálky řízeno neviditelným programem, a je škoda, že si tuto skutečnost uvědomí dnes už každé malé dítě. Jinak bychom byli svědky kouzla, kdy kladívka sama dopadají na struny a oblý kámen se pohne a ten pohyb rozezní dřevo i kámen.

Mnoho expozic však ukazovalo banality — italská Magická Praha jako neútulný pokoj s kufry, psacím strojem, pár kusy nábytku a bustou Lenina, ale i gruzínská instalace z černých trámů, na nichž jsou porůznu umístěny figurky zvířat, bytostí, předmětů. Rumunsko představuje instalaci Divadlo jako oběť, šerou a temnou, pouhý stín postavy a na čelní stěně kříž. Orientální sekce hýří barvami a akcí, Extrémní kostýmy jsou konečně trojrozměrné, mnohdy humorné, vypovídající o postavě (mně připadal velmi vtipný Král Ludvík XIV.ve skořepině mohutného wrestlera, šněrovací boty, obludné svaly, prázdná moc). Oceněné Obytné šaty ovšem vypovídají zase už jenom na videu — jsou totiž zcela jednoduché, bílé, z nějakého netkaného materiálu, a ležící postava v nich se obsesivně ošívá, otírá ze sebe neexistující špínu, urovnává neexistující faldy, upravuje něco, co ovšem vůbec nemění tvar: instalace našich neuróz).

Hlavní cenu Zlatou trigu získala expozice Brazílie — cituji tiskovou zprávu - Mezinárodní porota jí odměnila citlivé propojení scénografie s popkulturou. Brazilci bodovali také za nejlepší realizaci inscenace.- konec citátu.

Brazilská expozice patří mezi ty, kterým je třeba věnovat dostatek času. Její prostor je vyplněn na první pohled veteší obyčejné domácnosti — fotografie rodičů na stěnách, prosté kusy nábytku a nádobí, sem tam hračka nebo loutka, a mezi tím obrazovky — však televize je dnes všude. Na jedné z nich vypráví řezbář o svém nářadí — a končí tím, že tenhle veškerý vercajk — dláto, nůžky, kleště, šroubovák, kladivo, vrták — básník potřebuje také, ale má to všechno uvnitř sebe. A na jiné obrazovce běží divadelní záznam toho, co se dá takhle na koleně stvořit: pět herců vymodeluje — z čeho? z těsta?hlíny? z prahmoty? — postavičky, dodá jim vnější charakteristiku a pak je pošle do života — do války, do revoluce, nechá je bojovat, vítězit, prohrát, padnout, popravit, a mezitím i prožít nějaké soukromé osudy. Na konci se postavy rozplynou — a znovu.

Pro české diváky to je silně švankmajerovská inspirace, s hrdostí jsem si uvědomila, že máme svého mistra tohoto druhu animace, jenže u nás patří filmu. Brazilská expozice člověka poutala svou důsledností, tím, jak tvořila soudržný celek, v němž bylo možno v detailu vidět, co v celku běželo na videu, a naopak na videu příběh, který výtvarné umění vystavit nedokáže. Byla důvěrná a lidská, protože jako jedna z mála ukazovala ne jenom vizuální efekt, ale příběh, a tedy jako jedna z mála připomínala, co je v základu divadla, totiž ztělesnění lidského osudu.Popkultura, která je ve formulaci ocenění, zde nepůsobí nijak agresivně, je to prostě „to obyčejné, lidové, každodenní, to, co prostému člověku pomáhá žít“. Brazilci se popkultuře nevysmívají ani ji nepovyšují na božstvo, jen připomínají, jak na ní záleží, jak je pro lidi důležitá a jakou — a to už je možná jen moje interpretace — za ni máme zodpovědnost.

S čímsi takovým jako popkultura pracuje zřejmě i česká expozice, která však byla pro mě největším zklamáním PQ. Má název Divadlo jako zážitek a ve všech tiskových zprávách slibuje, že proces divadelního představení může návštěvník zažít ze všech možných úhlů pohledu. Žádný proces divadelního představení jsem nezažila — viděla jsem herce Divadla Komedie v rolích — či službách — hostesek a animátorů takového dění jako třeba střílení z kuše (to si zde člověk může zkusit podobně, jako každou neděli třeba na hradě Kašperku). Všichni jsou oblečeni v odpudivých jedovatých barvách, hnusně nalíčení, vystavené relikvie nejsou nikterak relikviemi divadelními, nabízené sladkosti jsou nevkusnými miniaturami ňader a pohlavních orgánů — zkrátka o divadle se v této expozici Andrei Králové a Marty Ljubkové říká to nejhorší.

A zážitek z toho je cynický — aha, tak tohle je divadlo, vulgarita a prázdno, nepořádek a odporné materiály, škaredost pod sprostou šminkou? Nejen že mám o divadle jiné mínění, ale byla jsem i zklamaná tím, že jako hostitelská země jsme předvedli vlastní expozici v tak nedbalém uspořádání, jako kdybychom si pozvali vzácnou návštěvu a nechali doma rozházené špinavé prádlo a týden neumyté nádobí. Expozici obsluhují herci Divadla Komedie, Ivana Uhlířová tak asistovala při (fakt ale málo nápadité) střelbě kuší tři hodiny předtím, než vystupuje na své scéně v hlavní roli Horváthovy Víry, lásky, naděje, Gabriela Míčová v odporně růžových legínách a jakémsi boa hraje v Posledních chvílích lidstva herečku s úplně jiným obsahem: české divadlo není takové, jak si je usmyslely obě autorky expozice. Protože vezmeme-li vážně jejich usilování o zážitek, pak zažíváme zejména cynismus a nevkus.

Odcházejíc z Veletržního paláce, doprovázena blikáním tisíců monitorů, které na PQ slouží ke zprostředkování umění divadelní scénografie, myslela jsem ještě na tu popkulturu. Na to, že na tuhle výstavu (už ale skončila) je možno samozřejmě jít i tehdy, kdy člověk vůbec k živému divadlu vztah nemá a nezajímá se o něj — i tak si na výstavě užije svoje, dokonce si může i poležet a zdřímnout a nikdo mu za to nic neudělá. A divadlo tu ze všeho nejvíc vypadá jako televize.