Pražské Quadriennale zabydlelo Veletržní palác, kde se odehrává jeho expozice Sekce zemí a regionů, množstvím instalací, videoprojekcí, performancí. Divadelní scénografie se tentokrát poprvé představila výhradně prostřednictvím nových médií. Až nostalgicky jsem si vzpomněla, jak jsme postávali před tisíci maket výprav k inscenacím (jeden rok převažoval Macbeth), jak jsme sledovali kolotoč, na němž se točily postavy Tadeusze Kantora, jak jsme seděli na strmých schodech a sledovali filmové projekce Roberta Wilsona. Kostýmy byly instalované tak, jak si je koneckonců mohli herci obléci, a většina výprav byla vytvořena k inscenacím her světového dramatického fondu: nepočítaných Čechovů, Ibsenů, samozřejmě Shakespeare, v jednom roce mnoho baroka, opera i Molière, antika v desítkách variací.

Téměř nic z toho letos k vidění nebylo, během posledních čtyř let se přístup k vystavování divadelní vizuality proměnil k nepoznání. V expozicích jednotlivých zemí a regionů pak divák, který chce proniknout k podstatě sdělení, musí strávit dostatek času, mít trpělivost na sledování videa (někdy jsou obrazovky malé a je jich hodně), setrvat při performanci, aby se dočkal (někdy jen nepatrné) změny.