Člověk se pořád v kdejakých novinách dočítá, jak energie, získaná z obnovitelných zdrojů, je strašně drahým špásem. Každý, kdo chodil do základní školy, ale ví, že voda, vítr, slunce popřípadě energie z biomasy jsou naopak nejlevnějším energetickým zdrojem, který člověk velice levně využíval od pradávna. Mlýny bývaly i na nevydatných potocích, jejichž skromná energie se akumulovala někdy i v kaskádě menších rybníků, takže na potoce, přes který skákaly děti i kozy, celá vesnice mlela, řezala prkna, kovala motyky a radlice. Obce, které takovou (i slabou) vodu měly, obstály i v době vynálezu Francoisovy, Kaplanovy turbíny nebo Peltonova kola, kdy mlýny začaly sloužit zároveň jako vodní elektrárny. Stálé hučení Křižíkova soustrojí zdálo se být projevem moderní doby, což z dnešního hlediska byl omyl, ale všude se svítilo.

Moderní dobu charakterizuje vedení vysokého napětí, dráty rozpředené přes hory a doly, které umožňují spotřebovávat téměř neomezené množství elektřiny i v oblastech, kde by jí jinak bylo málo. Jakmile jsme se na ně napojili a odvrhli místní skromné zdroje, přistoupili jsme na to, že tam, kde dráty začínají, musí být veliký zdroj, který má svého pána, na němž jsme závislí. Pán se však jevil jako dobrák, jeho energie byla levnější než údržba rybníků se systémem stavidel, takže staré náhony jsme zavezli sutí, rybníky zarostly a turbíny zrezivěly. Střídavá elektřina dnem i nocí, za vichru i v srpnovém žáru spolehlivě tepala v drátech nad krajinou. To byl, panečku, pokrok.