Člověk se pořád v kdejakých novinách dočítá, jak energie, získaná z obnovitelných zdrojů, je strašně drahým špásem. Každý, kdo chodil do základní školy, ale ví, že voda, vítr, slunce popřípadě energie z biomasy jsou naopak nejlevnějším energetickým zdrojem, který člověk velice levně využíval od pradávna. Mlýny bývaly i na nevydatných potocích, jejichž skromná energie se akumulovala někdy i v kaskádě menších rybníků, takže na potoce, přes který skákaly děti i kozy, celá vesnice mlela, řezala prkna, kovala motyky a radlice. Obce, které takovou (i slabou) vodu měly, obstály i v době vynálezu Francoisovy, Kaplanovy turbíny nebo Peltonova kola, kdy mlýny začaly sloužit zároveň jako vodní elektrárny. Stálé hučení Křižíkova soustrojí zdálo se být projevem moderní doby, což z dnešního hlediska byl omyl, ale všude se svítilo.

Moderní dobu charakterizuje vedení vysokého napětí, dráty rozpředené přes hory a doly, které umožňují spotřebovávat téměř neomezené množství elektřiny i v oblastech, kde by jí jinak bylo málo. Jakmile jsme se na ně napojili a odvrhli místní skromné zdroje, přistoupili jsme na to, že tam, kde dráty začínají, musí být veliký zdroj, který má svého pána, na němž jsme závislí. Pán se však jevil jako dobrák, jeho energie byla levnější než údržba rybníků se systémem stavidel, takže staré náhony jsme zavezli sutí, rybníky zarostly a turbíny zrezivěly. Střídavá elektřina dnem i nocí, za vichru i v srpnovém žáru spolehlivě tepala v drátech nad krajinou. To byl, panečku, pokrok.

Dokud byl pán elektřiny svázán plánovací komisí a komunistickým byrem, mohli jsme klidně nechat svítit i přes den a nepřemýšlet nad tím, že kdesi na severu Čech kvůli tomu padlo středověké město a proslulé lázně opodál, v nichž pobýval i Goethe, dusí dým. Elektřinou mohli jsme také topit, na jihu Čech později vyrostla jaderná elektrárna.

Teprve před dvaceti lety začaly se (pozvolna) do ceny elektřiny (alespoň částečně) zahrnovat také škody napáchané velkorypadly a štiplavým dýmem. Nová doba teprve zjistila, že má ocas, a ten je strašný. I my na venkově jsme v televizích mohli vidět, jak obrovskou hmotou je třeba hnout, aby ty naše pokojné a spolehlivé dráty v krajině tiše šuměly

Nový pán elektřiny získal výhodné postavení — všichni jsme na něm závislí a nikdo se už nemůže vymlouvat, že neví, co elektřina skutečně stojí. Do lamp, v nichž se kdysi mohlo svítit neustále, začali jsme šroubovat úsporné žárovky. Nevím, jestli se to ve školách začalo učit, ale rozhodně se mělo: že nejdražší způsob získání elektrické energie vzhledem k pořizovacím nákladům, údržbě a životnosti elektrárny je z jádra; nejvážněji zasahuje do krajiny a života lidí rostoucí spotřeba elektrické energie získané z uhlí. Zvyšující se i přes to, co o důsledcích našeho energetického hospodářství víme.

Naštěstí našli se hospodáři, kteří si vzpomněli na nevyčerpatelnost energetických zdrojů staré doby, kdy v obcích pod rybníkem hučela Křižíkova soustrojí. Věděli ale, že do starých dob, kdy každá obec svítila samostatně, se vrátit nemůžeme. Avšak můžeme vytvořit soustavu obnovitelných zdrojů, jejichž zařízení budou dodávat elektrickou energii do celé sítě. Odečteme-li pořizovací náklad, je tahle energie nejen nejlevnější (jak známe z historie), ale také nejohleduplnější k životnímu prostředí (jak rovněž známe z historie).

Možná politici před několika lety něco přepískali ohledně dotací, snad snaha novou koncepci realizovat nesla (a možná záměrně) i nadměrné bohatnutí těch, kdo se pustili do budování polí fotovoltaických panelů či větrných elektráren. V reakci na to okamžitě jsme se ze sdělovacích prostředků dozvěděli, o kolik nám takové investice zdraží elektrický proud. Ekonomové, když vysedli ze svých opulentních vozů (to já si neodpustím, nezlobte se), hned nám počítali, kolik průměrná rodina si bude muset kvůli obnovitelným zdrojům ročně připlatit na svícení a ledničkování. Ti debilové, totiž ekonomové, promiňte, se fakt začali tvářit jako by to, co teď proudí dráty jako status quo, bylo nejen status quo ante, ale bude to i stavem budoucím. Cožpak se nám plánovaná výstavba dvou dalších jaderných reaktorů v Temelíně nezapočítá do ceny elektřiny? (A běda, jestli ne.) Když jsem tohle namítal svým spolustolovníkům v hospodě, nesouhlasili řkouce: Temelín bude budovat stát (huóó, no), kdežto ty fotovoltaické panely nám tady staví na poli ten zbohatlík Nebeský. Ta svině nám tady zamořuje rodnou hroudu. — Za dvacet tisíc vám takhle zamořený pole uvedu zas do původního stavu, pravil jsem za zbohatlíka Nebeského a vzteky prohodil půllitr zavřeným oknem. To je zajímavé, jak lid jim sed na lep.

Teď si zrovna čtu v novinách, jak „Nad zelenou energií se smráká.“ Návrh nového zákona o podporovaných zdrojích energie de facto ruší povinný výkup zelené elektřiny. A banky varují, že omezí jejich financování. Už dlouho cítím, že v současné novinářské mluvě je „zelená energie“ jaksi oplzlá, jako by byla zároveň drahá, smradlavá, pokleslá a nešla v drátech, ale nosili ji batůžkáři. Dokonce si myslím, že zvláště ekonomové zelenou energií opovrhují tak, že ji ze zásady nebudou ani odebírat, nebo účty za spotřebu budou rovnou posílat nám: Tak si ji, ekoteroristé, plaťte! (Ničím nešetřit patří k dobrému společenskému tónu.)

Proč se „nad zelenou energií smráká“, došlo každému, kdo viděl, jak náš pan prezident slavnostně uvádí v pohyb nové důlní korečkové velkorypadlo. (Nebo že by ta spojitost došla jenom mně, že bych jenom já byl tak chytrý?) Došlo mně, že tím, jak tam pan president tak pyšně seděl a tvářil se jako skutečný ekoterorista, jako jeho před, před, před, předchůdce Antoním Novotný (který někdy v roce 1965 /jak by zajisté mohl doložit filmový historik Čáslavský/ slavnostně uváděl v pohyb předchůdce nového velkorypadla, jež pak zboural starý Most), jsou v podstatě limity těžby prolomeny a Horní Jiřetín odepsán. Ta nová obluda se vynořila jak Lochneska, kdo věděl, že se někde montuje? A mí spolustolovníci v hospodě se tváří ohromeně, jako by ten velkostroj byl buď dar z nebes, a nebo dárek od pana presidenta u příležitosti jeho sedmdesátin. Prosím, ekonomové, nejste-li takoví, za jaké vás mám, vezměte nyní kalkulačky a spočítejte mým spolustolovníkům, kolik ten stroj stál a jak se nám promítne do ceny elektřiny. A prosím, připočítejte nám do její ceny rovnou i ten Horní Jiřetín, ať konečně spravedlivě víme, jaká elektřina je levnější. A jestli se vám ekluje výraz „zelená elektřina“, jestli vám naskakují pupínky, jak se tak hloupě říká, tak stačí, když napíšete — ta hnusná — a my tomu budeme rozumět.