V závěru filmu Někdo to rád horké saxofonista Joe, který se před tím vydával za hudebnici Josephine, předstírá pro změnu, že je milionář aby získal přízeň Sugar v podání nezapomenutelné Marilyn Monroeové. Při procházce na pláži nad nalezenou mušlí tvrdí, že jeho dědeček měl tak rád mušle, že po nich nazval svou firmu. Anglicky se mušle řekne shell.

Takové dědictví by už opravdu stálo za to. V současnosti je firma Royal Dutch Shell druhou nejbohatší firmou světa s obratem 189 miliard euro a ročním ziskem deset miliard. Úplně na začátku byla britská společnost The Shell Transport and Trading Company založená v roce 1897 bratry Marcusem a Samuelem Samuelovými. Jejich otec obchodoval s mořskými mušlemi a tak vzniklo jméno firmy. Ta se v roce 1907, kdy už obchodovala s ropou, spojila s nizozemskou Royal Dutch Petroleum Company aby silnější společnost mohla konkurovat Rockefellerově Standard Oil (dnes Chevron).

Od té doby je Shell jednou z největších ropných firem. Patřil k poválečným „sedmi sestrám“, které tehdy kontrolovaly 85 % obchodu ropou. Ostatních šest ( Anglo-Persian Oil Company, Gulf Oil, Standard Oil, Esso, Mobil a Texaco) změnilo od té doby názvy a majetkové vazby, Shell zůstal. V současné době patří mezi největší soukromé ropné koncerny ještě BP, Chevron, ExxonMobil, Total a ConocoPhillips.

Pozice tradičních ropných koncernů dnes už není tak dominantní jako dřív. Velkou roli hrají ropné firmy států sdružených v OPEC a stále více se také prosazují těžaři z rozvíjejících se ekonomik, jako brazilský Petrobras nebo ruský Gazprom. Dopady jejich činnosti se ovšem příliš neliší.

Nikdo soudný si nedělá iluze o roli ropných koncernů, ať už jde o ochranu přírody nebo lidská práva a udržitelnou ekonomiku. Přesto se některé společnosti dostávají do ohniska kritiky častěji než jiné. Pokud jde o ropné giganty, v poslední době budila nejvíc odporu a pohoršení britská firma BP, British Petroleum, kvůli bezprecedentnímu znečištění po nehodě v Mexickém zálivu. I přesto koncern BP dosáhl v roce 2010 pozice čtvrté nejbohatší firmy světa.

Firma Shell má takových vroubků celou řadu a také to její pozicí nijak neotřásá.

V roce 1995 vedla organizace Greepeace úspěšnou mezinárodní kampaň proti záměru koncernu potopit v Severním moři vysloužilou vrtnou věž Brent Spar. Kritici tvrdili, že tak dojde k významnému znečištění vody. Přes podporu britské vlády firma nakonec o záměru upustila a zlikvidovala věž šetrnějším způsobem. Hlavním důvodem pro to, že Shell ustoupil, byl rychle se šířící bojkot jeho benzínových čerpadel v Německu a dalších zemích. Byl to jeden z nejúspěšnějších spotřebitelských bojkotů v historii.

V lednu 1999 se tanker firmy Shell srazil s jinou lodí v ústí řeky Rio de La Plata u argentinského města Magdalena a uniklá ropa způsobila největší znečištění sladké vody všech dob. Katastrofa zaneřádila hustě osídlené pobřeží s populací přesahujících sedmnáct milionů a zasáhla přírodní rezervaci. V roce 2002 argentinský nejvyšší soud odsoudil firmu v největším latinskoamerickém environmentálním procesu k sanaci pobřeží v ceně třiceti pěti milion dolarů. Shell odmítl převzít odpovědnost.

Nejvíce pověsti koncernu Royal Dutch Shell ale škodí jeho aktivity v Nigérii, kde těží ropu od roku 1958. Těžba se koncentruje především v deltě řeky Niger a působí zde obrovské environmentální škody, které jdou ruku v ruce s porušováním práv místních obyvatel, kteří proti ničení svého životního prostředí protestují. V oblasti dochází dlouhodobě k únikům ropy do volné přírody a koncern dál pokračuje ve spalování plynů, které se uvolňují při těžbě ropy, ačkoli je to zakázáno a firma už dávno slíbila, že plyn bude zachycovat, aby bylo možné jej využít. Podle Greenpeace toto spalování uvolňuje víc skleníkových plynů, než vyprodukuje celá subsaharská Afrika dohromady.

Od devadesátých let je firma opakovaně obviňována ze závažného porušování lidských práv. Nejznámějším je případ spisovatele a aktivisty Ken Saro Wiwy, který v roce 1990 založil Hnutí za přežití národa Ogoni (MOSOP), které protestovalo nenásilnými prostředky proti firemním praktikám. Shell využil svého vlivu a Wiwa byl spolu s dalšími osmi aktivisty přes celosvětové protesty pověšen roku 1995 vojáky diktátorského režimu Saniho Abachi.

V řádě následných soudních procesů proti Royal Duch Shell a jejímu nigerijskému šéfovi Brianu Andersonovi nebyl vynesen rozsudek. V roce 2009 firma Wiwově rodině vyplatila mimosoudní odškodné ve výši 15,5 milionu dolarů. Svou vinu dále popírá a platbu označuje za humanitární gesto.

Proces kvůli znečištění přírody v důsledku těžby ropy v deltě Nigeru vedou v Nizozemí čtyři nigerijští rolníci s podporou Přátel Země. Další stížnost proti firmě podali Amnesty International, Přátelé Země a střechová organizace nizozemských environmentálních organizací u OECD, kde existuje mechanismus jak volat mezinárodně činné koncerny k odpovědnosti. V této souvislosti uspořádali poslanci Evropského parlamentu za Zelené a za Levici koncem dubna slyšení. Očekává se, že brzy odcestuje do delty Nigeru parlamentní delegace.

Soustavnou pozornost chování firmy Shell věnuje také britská Ekumenická rada pro podnikatelskou odpovědnost (ECCR), která v nové zprávě popisuje jak je koncern propojen s korupčníky a ozbrojenými milicemi v Nigerii. Z úniku firemní korespondence v roce 2010 vyplývá, že i dnes má firma svoje lidi na všech důležitých ministerstvech nigerijské vlády.

Jako všechny významné firmy má i Royal Dutch Shell samozřejmě vzorný kodex etických principů a hlásí se ke společenské odpovědnosti. Smůla je, že tyto závazky jsou dobrovolné a nepodléhají nezávislé vnější kontrole, takže teprve když dojde k trestným činům, je možné před soudem volat firmu k odpovědnosti. Jak se ukazuje, i v zemích, kde existují daleko větší právní jistoty než u nás, je to cesta zdlouhavá a nejistá, protože bohatá firma nemusí šetřit na právnících, na korupci nebo i na zastrašování.

Ropný byznys patří k těm zvláště špinavým. Názorným způsobem to ukazuje např. český dokumentární film Zdroj režiséra Martina Marečka z roku 2005. Tam jde sice o Ázerbájdžán a firmu BP ale problémy jsou podobné.

Hospodářsko-politický systém založený na kapitalistické maximalizaci zisku, na konkurenci a sobectví, na materiální spotřebě jako záruce šťastného života a na fosilní a nukleární energetice dodělává a lidstvu hrozí totéž.

Pravděpodobně jsme už překročili ropný zlom (peak oil) a odhady mluví o tom, že nejpozději do sta let dosáhneme všeobecného zlomu v dostupnosti surovin (peak everything).

Hlavně, aby aspoň ještě dnes motor dobře shell.