Průnik mezi čtenáři Deníku Referendum a čtenáři časopisů Elle, Marianne či Maxim zřejmě nebude příliš velký. Přesto stojí za to vypíchnout pondělní agenturní zprávu, podle které francouzský mediální koncern Lagardere prodává americkému mediálnímu koncernu Hearst velkou část svých časopisů, publikovaných v zahraničí. „Lagardere vydává 212 titulů ve 45 zemích včetně magazínu Paris Match či 42 zahraničních vydání Elle. Dohoda s podnikem Hearst se týká 102 titulů v 15 zemích,“ uvádí ČTK s tím, že hodnota obchodu činí 15,8 miliardy korun.

Jsou to čísla, nad kterými stojí zato se zamyslet, případně vzít do ruky kalkulačku. Pokud si uvedené miliardy vydělíme počtem prodaných časopisů, průměrná hodnota jednoho titulu činí zhruba 150 miliónů korun. Ty české, mířící do portfolia konglomerátu Hearst, ale vydávané dosud pod hlavičkou Hachette Filipacchi 2000, ovšem byly zřejmě hodnotnější. Víceméně stejnou částku totiž dokázaly vydělat za pouhé čtyři měsíce letošního roku.

Pokud bychom měli být konkrétní a ponořit se do zdánlivě nudných čísel, celkem 1187 inzerátů na 871 inzertní straně časopisů Hachette Filipacchi se podle ceníkových cen zasloužilo o výdělek 160 milionů korun, přičemž většina z toho padá na vrub vcelku dobře známé časopisecké čtveřici: Elle vydělalo 66 milionů (čtenost 166 tisíc lidí, prodaný náklad 45 tisíc), Marianne 48 milionů (čtenost 153 tisíc, náklad 57 tisíc), Marianne Bydlení 15 milionů (čtenost 44 tisíc, náklad 22 tisíc) a Maxim 14 milionů (čtenost 189 tisíc, náklad 46 tisíc). Podle odhadů na stránkách Unie vydavatelství denního tisku tak bylo v období od ledna do dubna Hachette Filipacchi se zhruba tříprocentním podílem na inzertním trhu dvanácté nejvýkonnější, těsně za Zdeňkem Porybným s jeho deníkem Právo, ovšem daleko za mediálními domy Ringier, Mafra nebo Vltava Labe Press, které tabulku vedou.

Údaje o stovkách milionů z reklamy je samozřejmě třeba brát se značnou rezervou. Jak od konce dubna víme, například takový Jaroslav Tvrdík společně s Jaromírem Soukupem z reklamní agentury Médea dokázali sociálním demokratům pro loňskou předvolební kampaň zařídit údajně až devadesátiprocentní slevy. I tak ale můžeme předpokládat, že inzerce na křídovém papíře uvnitř zmiňovaných společenských časopisů „vyprodukovala“ řekněme 100 milionů korun.

Příběh žlutého časopisu

Druhou část příjmů tvořily samozřejmě peníze, které za tyto tiskoviny zaplatili lidé v trafikách. Zde se ale dostáváme k zajímavé věci: zájem čtenářů ve skutečnosti pro časopisy tohoto typu není primární. Pokud se ohlédneme trochu zpátky, dostane se nám názorného příkladu.