Žili byli dva úředníci, jeden seděl v Praze, byl státní a měl na starosti koleje, druhý seděl v Pardubicích, byl krajský a měl na starosti to, co po těch kolejích v kraji jezdí. Jednou byl pražský úředník na výletě v Pardubickém kraji a zde se projel lokálkou ze Žďárce do Poličky a Svitav. Lokálka mu tak učarovala, že sáhl do poloprázdného státního prasátka a vytáhl z něj posledních 230 mil. Kč, aby je investoval do té naší lokálky. Jako úředník-odborník věděl a viděl, že kolem lokálky běhá příliš mnoho modrých a červených čepic, které jejímu provozu dávají sice to správné kouzlo, ale příliš jej prodražují, a tím do budoucna ohrožují. I když čepice zmizely a lokálka byla mnohem modernější (ale bez těch čepic tak trochu opuštěnější) a provozně úspornější, příliš jí to nepomohlo. Toto snažení státního úředníka sledoval totiž úředník krajský.

Jakmile bylo vše hotovo a lokálka zářila novotou, vynesl pro změnu svůj ortel. „Tolik investovaných peněz, a zbytečně, já, krajský úředník, jsem se totiž rozhodl lokálku nahradit autobusem. Je to levnější, v zimě, když bude sníh, přiděláme autobusu pluh, aby si na úzkých a křivolakých cestách Vysočiny razil cestu, když bude v létě mnoho cyklistů, kteří lokálku rádi používali, mohou jet za autobusem jako za vodičem a udělají alespoň nějaký kilometr navíc, a komu by se to náhodou nelíbilo, může jít třeba pěšky.“ Když se toto pražský úředník dozvěděl, příliš se neradoval a začal uvažovat, jak tuto nyní tak zbytečnou investici do lokálky v našem kraji u nadřízených obhájí. Jedno však věděl ihned a zcela jistě, do tohoto kraje již do žádné lokálky nedá ani korunu, protože jsou to nejspíš vyhozené peníze, pokud má krajský úředník ke svým lokálkám takový vztah. To je raději investuje do krajů, které si toho budou považovat a maximálně jeho investici zhodnotí ve prospěch svého občana.