Nečasova „vlády tupých škrtů“ udělala z liberálního státu v podobě anorektického nočního hlídače evergreen. Je proto překvapivé, že nad jeho refrénem nejméně přemýšlejí ti, kteří ho z televizních obrazovek prozpěvují nejhlasitěji.

Konkrétně jde o toho nočního hlídače. Vládní koalice na jednu stranu chirurgickými zásahy hodnými mistra řezníka osekává náklady, kde se dá, a často dokonce i jinde, na druhou stranu se česká policie stále ještě vyskytuje na ulicích i ve dne a zůstává tupými škrty víceméně nedotčena.

Přitom ji až donedávna řídil jeden z trojkoaličních lídrů, který by měl smyslu vládní politiky rozumět nejlépe. A přesto Radek John (VV) policistům svého času sliboval, že se jim platy nesníží, aby pak po jejich snížení alespoň popíral svoji zodpovědnost s tím, že ministrem vnitra byl právě jen donedávna.

Vnitrácký faldík se tak nechal systematicky utvrzovat ve své nenasytnosti navzdory tomu, že rozpočtoví doktoři nařídili mzdám státních zaměstnanců dietu. John přitom nemůže tvrdit, že nebyl varován, kam příliš mírný postup vůči uniformovaným vyžírkám vede: už loni během demonstrace proti desetiprocentním škrtům dav hrabivých policistů zdemoloval svému oblíbenému ministrovi vestibul letenské kachlíkárny, ve kterém tento neúspěšný noční hlídač vládního klidu na práci tehdy sídlil.

V současné situaci by proto bylo nejlepší tento skanzen socialismu nikoliv přiživovat, ale naopak chirurgicky a bez zbytečných emocí odstranit.

Shrňme si fakta: „veřejnoprávní“ policie přímo konkuruje soukromým bezpečnostním agenturám. Zatímco bezpečnostní agentury fungují na tržním principu, a právě proto efektivně, jinak by zkrachovaly, policie žije z našich daní a funguje zcela neefektivně, přičemž tato neefektivita je dána už z definice: jde o policii státní, a stát je jak známo špatný hospodář.

Státní policie rovněž funguje plošně a teoreticky má na její ochranu právo každý. Ve skutečnosti ale policisté chrání především prominenty, fotbalové chuligány a pochody neonacistů, takže na prevenci před každodenní kriminalitou už nezbývá žádná kapacita. O policejních prioritách samozřejmě nerozhoduje zákazník (tedy občan), ale úředník ze své kanceláře plné formulářů a razítek.

Daňový poplatník, který si je více vědom rizika vyplývajícího z kriminality, rovněž nemá příležitost pořídit si „nadstandardní“ policejní péči. Omezené kapacity policie tak ve většině případů zneužívají různé živly. Na lidi, kteří se díky svým schopnostem domohli velkých majetků, už uštvaní příslušníci jednoduše nemají čas. Přitom právě tito lidé jsou pro fungování současného systém nenahraditelní a právě jim by policie měla věnovat pozornost přednostně.

Jak navíc jednoznačně prokázala zmíněná loňská demonstrace, samotná existence policie představuje pro systém v době krize značné riziko. Nikdo neví, k čemu by za určitých okolností byli uniformovaní ozbrojenci schopni zajít.

Privatizace a pluralizace služeb, které nyní „zajišťuje“ policie, by navíc mohla mít i jeden zvláštní pozitivní efekt: umožnila by legalizaci činnosti organizací ze zemí bývalého sovětského bloku, které u nás v oboru ochrany osob a firem již stejně dlouhodobě působí. Lze očekávat, že právě tyto organizace by se ukázaly jako mnohem efektivnější než současná byrokratická a nepružná policie, která se často spíš plete pod nohy, než aby skutečně smysluplně pomáhala a chránila.

Radek John coby člověk najatý politickou divizí bezpečností agentury ABL měl ve své funkci unikátní příležitost policii zeštíhlit a připravit na privatizaci. Případně mohl rovnou realizovat tendr na zajištění ochrany občanů České republiky soukromou firmou, podobně jako to odvážnější ministři plánují třeba s Českými lesy. Že se k tomu neodhodlal a navíc se snížil k pokusům o chlácholení policistů, svědčí o tom, že skutečně nebyl mužem na svém místě.

Zakázku už přece dávno mohla mít ABL.

S případnými argumenty odpůrců policejní privatizace se přitom dalo vypořádat velmi snadno: takzvaný monopol státu na násilí je argument teoretický a navíc zastaralý (v menší míře to u nás ilustrují různé bezpečnostní agentury, ve větším měřítku pak třeba firma Blackwater v Iráku). Údajná nespravedlnost či nerovnost rovněž není žádný argument: každý by přece dostal naprosto stejnou příležitost připlatit si za nadstandardní ochranu. Tím by se zároveň posílil i prvek zodpovědnosti.

Skutečnost, že náklady na bezpečnost by po privatizaci pravděpodobně vzrostly a vynutily si zvýšení daní nebo prohloubení schodku, by stačilo taktně přejít - jde přece o princip, a ne o detaily. Především by ale vláda mohla svou pozici trpělivě znovu a znovu vyargumentovávat svým politickým mandátem ve formě nadpoloviční většiny poslaneckých mandátů, a samozřejmě také nutností reforem. Za poslední dva roky to byly argumenty nejúčinnější.

Naše vláda, zaklínající se liberalismem, by tezi o nočním hlídači zkrátka neměla chápat doslovně (jako zjevenou pravdu), ale obrazně (jako metaforu). Stát má přece důležitější povinnosti než dělat lidem nějakého hlídače. Například dát druhou šanci Radku Johnovi, který jako ministr bez portfeje i bez skutečných pravomocí, ale s podřízenými dosazenými koaličními spojenci, snad už konečně bude mužem na svém místě.