Dezorientace sedmatřicátá

Jiří Guth

Výpisky z přílohy Orientace sobotních (21. května 2011) Lidových novin a glosy k nim. Tentokrát mj. o čištění zubů, perverzní svazačce, rodových koncovkách, zvrácené interpretaci, obráceném východu slunce, politické šachovnici a o konsenzuální dimenzi normalizace.

V rozcestníku Martin Weiss cituje z reportáže čínského zpravodaje časopisu New Yorker z cesty čínských turistů po Evropě. „Pomalu se proberete, vyčistíte si zuby, uděláte si espresso a vychutnáváte jeho aroma,“ líčí jejich průvodce středomořský životní styl a skupina se prý dobře baví. Bavme se také: líčí reálný běžný den, nebo popisuje TV reklamu? Nehledě na ne zcela logicky zařazené čištění zubů. Dál trochu tuhne úsměv: „Jak mohou při takovém tempu jejich ekonomiky růst? To je nemožné.“ Jestli jsou i Číňané takhle posedlí ekonomickým růstem (zbývá malá naděje, že se ten postoj nedá zobecnit), je to pro planetu tuze špatná zpráva.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Navzdory dílčím slabinám je Pullmannova revize naší minulosti velice významná — a ve srovnání se zahraničními zkušenostmi (evropských zemí, které se vyrovnávaly s totalitní či autoritářskou minulostí) nikoliv překvapivá. „Pro první posttotalitní období je typická černobílá, manicheistická paměť: oč černěji je líčen minulý režim, o to pozitivněji se jeví jeho demokratický nástupce. Revize černobílého vidění přichází ve chvíli, kdy nový režim již ztratil velkou část své legitimity. Tam, kde dříve stálo dobro proti zlu, se najednou ukazuje kontinuita šedi.“ Analogii k Pullmannově přístupu představuje revize dějin italského fašismu, kterou v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století předložil Renzo De Felice. „Poukazoval k široké společenské podpoře Mussoliniho vlády tam, kde předcházející historiografie viděla společnost zahnanou fašistickým útlakem do pasivity. (…) To, že původní Mussoliniho fašismus postupně přestal být démonizován, umožnilo v první polovině devadesátých let Gianfrancovi Finimu, aby svou Národní alianci prohlásil za „postfašistickou“ stranu v tom smyslu, že měla navazovat na pozitivní prvky fašismu bez toho, že by se nechala chytit do dichotomie antifašismus vs. (neo)fašismus. De Feliceho revize paměti a historiografie fašismu tak byla na počátku procesu, na jehož konci byla bezprecedentní událost poválečné Itálie — vstup strany otevřeně se hlásící k fašistickému dědictví do vlády roku 1994.“ Pavel Barša závěrem připouští, že publikace Pullmannovy knihy, v níž zbavuje stigmatu normalizační režim, stojí „na počátku procesu, na jehož konci bude vstup Komunistické strany Čech a Moravy do české vlády“.