První úskalí je ve slově vítězí. Lidé uznávají, co zvítězilo. Jako že Země se točí kolem Slunce, že Stalin nebyl vševědoucí. A to přesto, jak dlouho a jak krutě se pravda o tom popírala a potlačovala. Proč řady takovýchto zkušeností nestačí k přesvědčení, že pravda vítězí?

Tím jsme u druhého úskalí. Co je pravda? To, co zvítězilo, tou měrou, jak dochází k jeho uznání, přestává být aktuální. Vyprazdňuje se, a čím úporněji se nadále hlásá, o tím větší banalitu jde. Pravda není jako houska na krámě, co se nabízí, co se dá koupit. Pravda se musí hledat.

A musí se slyšet, kde, z kterých úst, nečekaně, a třeba proti všem předpokladům se nyní nově ozve. Neustále se starostlivou, ostražitou i dychtivou otázkou: A je to pravda? Klopotná cesta, vytrvat na ní vyžaduje pravdu milovat.

Pravda a láska patří k sobě jako ono příslovečné vejce a slepice. Lze najít pravdu bez lásky k ní, obstojí láska bez pravdy?

Tak či onak, výrok „Pravda a láska vítězí“ není zjištěním objektivní (nepohnutelné) reality, je to akt víry. Čemu a komu, v co a v koho lidé věří, věří pošetile, na vlastní riziko, sebejistě, sebekriticky, mdle, silně, dramaticky, pokojně, vždy však jde o mimoděčnou či vědomou volbu pro a proti.

Alternativou víry, že vítězí pravda a láska, je plutí s proudem — dnes samospád navyklého pohodlí, neukojitelného růstu spotřeby, zbabělé neochoty podívat se tváří v tvář, kam spějeme. Mnohokrát k navýsost trpkému uznání pravdy došlo až poté, co se krize promarnila jako příležitost k nápravě a nastala hrůzná katastrofa.