O zasněžených chodnících jsem původně psát nechtěl. Jednak mi přijde, že jsou důležitější věci, a jednak mám po minulém víkendu kalamitní publicistiky dost. Jenomže prostě musím! Přečetl jsem přibližně milion článků k tématu zametat či nezametat a ani jeden z autorů nenapsal to, co ví už dávno každé dítě: Sníh ve městech, a tím spíš na chodnících, to je dar. A každý, kdo jej zametá, není nic víc než obyčejný kazisvět, který zaslouží koulí.

Co já se navztekal kvůli všem oněm pískařům, štěrkařům a popelářům! Jak já je nenáviděl. Vyrůstali jsme v domě pod kopcem, já a sestra. Do školy se chodilo vzhůru. A teď si představte: ráno, tma jako v dole. Vstáváme o šesti. Rozespalí se kotíme ze dveří a tu — sníh. Hnedle je lepší nálada. Bereme sáně a béřem se do ústavu. Zpátky se pojede. Jenomže ouha! V jednu odpoledne po souvislém sněhu ani památky. Písek, písek, drť, sůl, písek, sůl. Celou cestu až domů.