O zasněžených chodnících jsem původně psát nechtěl. Jednak mi přijde, že jsou důležitější věci, a jednak mám po minulém víkendu kalamitní publicistiky dost. Jenomže prostě musím! Přečetl jsem přibližně milion článků k tématu zametat či nezametat a ani jeden z autorů nenapsal to, co ví už dávno každé dítě: Sníh ve městech, a tím spíš na chodnících, to je dar. A každý, kdo jej zametá, není nic víc než obyčejný kazisvět, který zaslouží koulí.

Co já se navztekal kvůli všem oněm pískařům, štěrkařům a popelářům! Jak já je nenáviděl. Vyrůstali jsme v domě pod kopcem, já a sestra. Do školy se chodilo vzhůru. A teď si představte: ráno, tma jako v dole. Vstáváme o šesti. Rozespalí se kotíme ze dveří a tu — sníh. Hnedle je lepší nálada. Bereme sáně a béřem se do ústavu. Zpátky se pojede. Jenomže ouha! V jednu odpoledne po souvislém sněhu ani památky. Písek, písek, drť, sůl, písek, sůl. Celou cestu až domů.

Kdyby si vyhrabali uličku, neříkám. Když se soudruhům nechce do klouzání, prosím. Ale proč celý chodník? Proč celou silnici? Městské dítě si nemůže dovolit luxus sáňkovačky na stráni kousek za barákem. Copak to nikomu nedochází?

V pubertě jsme se už tolik neklouzali, o to však víc nás rodiče nutili k úklidovým službám: „Tu máš hráblo a marš!“ To bylo ještě horší. Náš dům stál na rohu, tedy dva chodníky... plus cesta zahrádkou na jednu i na druhou stranu, cesta k popelnicím a zvláště dlaždice před vchodem. Nádherná hodinka. A pak se přikutálela babička: „Ale to nestačí shrnout. Musí se začišťovat. Vezmi to režné koště, klacku líná,“ jako by říkala, „ať je ten litý asfalt jak z ebenu.“ Pokud vám navíc začalo znovu sněžit, měli jste sto chutí zarazit lopatu do sněhuláka a jít se bodnout.

Vymýšlel jsem si proto různé zlepšováky. Jenou jsem kupříkladu napustil kýbl horké vody a mírně zmrzlou krustu na chodníku řádně postříkal. Jakože roztaje. Doporučuji. Anebo příruční plamenomet: vezme se otcův sprej do podpaží, umělohmotný zapalovač á 6 Kč a je to. Stačí jen škrtnout do stříkajícího deodorantu. Ještě teď mi dorůstá obočí.

Ale to všechno už loňské sněhy jsou. Konečně někdo tu logiku pochopil. Teprve současné děti vědí, co je to nezkalená radost z celistvé, bílé a uhlazené plochy. A teprv současní výrostci se mohou věnovat něčemu smysluplnějšímu. U nás v ulici (už bydlím jinde) si chodník zametli pouze nepřizpůsobiví trumberové, převážně olašští Romové.

Blahořečit by se slušelo všechny, kteří po dvaceti letech politického vyvíjení dospěli k moudrosti dítěte, a onu novelu o pozemních komunikacích, přenášející břímě zametačů z domovníků na obce, schválili. Zvláště to platí pro senátora Kuberu. Kdyby kandidoval do žákovského parlamentu na naší základce, jistě by dostal můj hlas. A kdybych já vlastnil továrnu na posypovou sůl, snad i nějaké peníze.

Bohužel, dneska jsem jenom chudý dospělý a dětské vzpomínky jsou jen chvilková záležitost. Kloužu tak tedy, kudy chodím, a nadávám jako přístavní nosič: Takovou hovadinu svět ještě neviděl!