Každý vztah prověří zatěžkávací zkouška. A každé krizové období poměrně snadno odhalí slabiny systému a navíc smýšlení těch, kdo o něm rozhodují. Chápu, že sestavovat státní rozpočet v situaci, která nastala, nebyla procházka růžovým sadem a chápu, že o dluhy se musíme podělit spravedlivě.

Co však je za dané situace spravedlnost? Upřímně řečeno, co je spravedlnost obecně? Jak si některé strany spravedlnost představují a jaké jsou jejich priority, se projevilo při sestavování rozpočtu poměrně zřetelně. Je snadné zachovat jednorázovou dávku, jakou je porodné — dostanou ji přece všichni stejně. Horší je bojovat o udržení systémových příspěvků, které už se přidělují různě podle daného klíče, ale bez kterých se rodina s malými dětmi neobejde. Počítat s tím, že to rodina zase nějak přežije, je drsným alibismem. Rodina to jistě zase nějak přežije, ale jaké budou následky!

Problém s tím, jak naložit s rodinou v porevoluční rodící se demokracii, sleduji od počátku. Dvacet let překážkového běhu z extrému do extrému. A to nechci shazovat snahy o koncepční řešení. Vznikla dokonce Národní koncepce rodinné politiky, najdete v ní mnohé dobré nápady, ale bohužel poměrně zastaralé termíny, kdy se měly realizovat. Není to ovšem propracovaný celek, který by postihl celou rodinu tak zvaně od „početí k smrti“.

Konec konců je to dané i tím, že členové rodiny jsou rozděleni pod tři ministerstva (Zdravotnictví, Školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo práce a sociálních věcí). Problematika rodiny se týká ve své podstatě všech resortů a předpokládám, že řešením by byla rada vlády složená z politiků, odborníků i nevládních organizací. Pak by mohlo dojít ke společnému hledání systémového řešení, jak naložit s rodinou.

Některé otázky kolem problémů rodiny se snaží řešit Rada vlády pro rovné příležitosti, jedná se však o rovné příležitosti žen a mužů, a tak se opět řeší jen část problematiky odděleně bez další návaznosti. Rodina se tu zákonitě sleduje jen z úhlu pohledu pracovního trhu.

Pochybnosti vyvolává i terminologie běžně používaná v souvislosti s rodinou. Matka odchází na mateřskou dovolenou (otcovská zatím není a pro výjimečné kritické situace není adekvátní termín) a později může zůstat na rodičovské dovolené (tam už se zohledňují možnosti obou rodičů). Dovolená fakticky znamená dvacetičtyřhodinovou pracovní dobu bez nároku na dovolenou. Veškeré snahy změnit tento stav zhatilo konstatování, že by se musely přepsat všechny zákony a vyhlášky, kde se o mateřské a rodičovské dovolené hovoří a že by to bylo příliš drahé. Osobně nechápu, proč nelze vydat vládní usnesení, které konstatuje, že ve starších verzích odpovídají staré termíny novým a nadále že už se používá nový termín. Tuším, že to souvisí s ne/ochotou k takovým změnám, že to vlastně nikoho z těch, kdo rozhodují, netlačí.

K zavádějícím termínům patří také podpora rodiny. Jednak když se řekne podpora, vyvolává to představu někoho bezmocného nebo slabého. Přitom je to stát, který potřebuje novou generaci plátců daně z přidané hodnoty. Ze strany státu se jedná o investici do budoucnosti.

V roce 2003 na kongresu mateřských center řekla Jiřina Šiklová, že dokud se do rodiny „necpal“ stát, rodina se o sebe postarala. Dnes je stát bohužel natolik „propleten“ s rodinou, že už takové oddělení není možné. Je ale nutné hledat takové řešení, aby se zájem státu nemíjel se zájmem rodiny. Troufnu si napsat, aby stát a společnost nežily na úkor rodiny.

Dříve jsem přijímala s rozpaky happeningy německých kolegyň. Například rozdávaly perníková srdce s nápisem „Drahé matce“ a pod tím stálo: „Varování vlády: dítě přivádí na pokraj chudoby!“ Nebo pořádaly tak zvané prostěradlové demonstrace, kde varovaly, že své děti přenechají státu.

Dnes si občas říkám, což tak odložit děti před Strakovu vilu a vzkázat: „Vládo, tu máš budoucí generaci, postarej se o ni!“ Ale stejně vím, že dobrý rodič nepoužije své dítě jako rukojmí.