Pokud se podaří změnit korupční hospodaření státních lesů na rozumnou správu a ustavit v Brdech chráněnou krajinnou oblast, která nebrání kulturnímu ani hospodářskému využití krajiny, jen ho reguluje a odborně sleduje, získáme zpátky kus krásné krajiny ve vnitrozemí.

Překvapuje mě diskuse, která se vede kolem vojenského újezdu v Brdech a jeho navrácení veřejnosti. Tedy - nepřekvapuje mě ta diskuse, ale názor, který v ní zaznívá a říká, že by vlastně bylo lepší, kdyby armáda neodcházela. Mohu naopak přispět zkušeností z bývalého hraničního pásma, tedy svým způsobem také vojenského prostoru, dvacet let po pádu pohraniční stráže.

Brzy po převratu, kdy byly (ze strany posádek Pohraniční stráže ne zcela ochotně a hned) sundány drátěné zátarasy, byli jsme přesvědčeni, my, kdo jsme v těsné blízkosti hranic bydleli, že sem okamžitě vtrhne civilizace, a těšili jsme se na to (tedy kromě těch, kterým uzavřená hranice posilovala jejich pocit moci, u některých i ochrany, a kteří se s jejím otevřením nemohli smířit podobně, jako se nemohli smířit s koncem vedoucí úlohy KSČ a jejích represivních složek). My ostatní jsme okamžitě o nejbližších prázdninách vyšplhali na hraniční hory, vystopovali prameny hraničních potoků a objevili pozůstatky někdejších vesnic.

Byly i projekty na vznik nových vesnic na místě starých, založených na ekologických principech minimální spotřeby energií a využití místních zdrojů. Žádný z těchto projektů se neuskutečnil, ale neuskutečnilo se ani nijak masové využití oné krajiny k turistickým nebo hospodářským účelům. Dokonce, s pádem dotovaného zemědělství, se některé obce úplně při hranici ještě víc vylidnily, protože už nebylo, jak se tam uživit. Některé pohraniční roty časem jakési využití našly, některé ne a dodnes pustnou v krajině, rozkradeny na holý beton.

×