Během vládní krize jsme mohli zaslechnout od různých politiků i komentátorů, že předčasné volby nejsou žádoucí. Důvody, které uváděli, se různí: nové volby by prý stejně nic nevyřešily; volby jsou drahé, přičemž strany nemají peníze; nové volby jsou až krajním řešením, navíc jsou prý i jiná řešení, která se dají hledat na půdorysu minulých voleb.

Netřeba téměř dodávat, že naprostá většina odmítavých stanovisek vůči předčasným volbám přišla z tábora koaličních stran, které se mohou po právu obávat volebního fiaska, jakož i od prezidenta, který si nepřeje vládu levice, a od komentátorů, kteří fandí pravici a ještě pořád věří, že Nečasova vláda může přes všechny vnitřní rozpory v koalici prosadit reformy.

Reformy se ostatně staly jakýmsi zaklínadlem. Pokud má naprosto rozhádaná a zdiskreditovaná koalice zůstat pohromadě, je to prý kvůli reformám, které jsou prezentovány jako vše přemosťující dobro, jež spasí českou společnost. Co na tom, že většina společnosti o vládní reformy, tak jak byly zatím nastíněny, nestojí, a nevěří jim. A co na tom, že „koalice“, v níž všichni bojují se všemi, může jen těžko nabídnout pro svoje reformy potřebnou legitimitu, i kdyby uprostřed války vyhlásila na čas klid zbraní.

Ale zpět k předčasným volbám. Ano, jsou obvykle krajním řešením, jenže bychom si měli v českém případě odpovědět na otázku, zda taková situace už nenastala. Současná koalice samozřejmě může, a nejspíš i bude, v pozměněné personální sestavě pokračovat, ale je zároveň jisté, že po všem, co bylo řečeno a ve veřejném prostoru učiněno, bude jakýkoliv personální nebo programový kompromis, který koalici udrží ještě nějakou dobu pohromadě, jen dost „upatlaným“ a nestabilním řešením.

Příčiny krize navíc evidentně mají svůj původ ve válce různých „kmotrovských“ skupin za scénou, takže politické řešení na scéně nezbytně neřeší konflikty za scénou, a koaliční spory, zůstane-li koalice pohromadě, nejspíš vypuknou brzy znovu. Pokračování takových sporů jen dále prohlubuje nedůvěru občanů v demokratickou politiku.