Mnohem dříve, než se společnost dopracovala skutečného zrovnoprávnění žen s muži, objevili obchodníci význam žen jako konzumentů. Mám na mysli nejen takové zboží, jako jsou šaty, kosmetika, krášlicí služby nebo všemožné zboží pro děti. Myslím na  kulturu, zejména (dnes) televizní zábavu.

Ještě před deseti lety jsme nevěděli celkem nic o pořadech typu Zoufalé manželky, Sex ve městě nebo Město žen, v nichž ženy už nebojují za své uplatnění a život podle vlastní volby jako hrdinky 19. století, ani neusilují o sladění kariéry s mateřstvím a manželstvím (jako, povšimněme si, naprosto všechny ženské postavy v nedávno reprízované Nemocnici na kraji města), ale řeší sex (a trable, z tohoto tématu vyplývající — například situaci milenky vůči manželce a naopak, lesbickou orientaci, impotenci partnerů i vlastní sexuální chlad, rozchody, návraty). V těchto dílech se hraje o osobní štěstí bez společenského kontextu, o mužích se tu mluví téměř výhradně jen jako o partnerech k sexu a pro volný čas, a hlavně — holky spolu mluví naprosto otevřeně, „sprostě“, jen místo u piva sedí u nějakého toho koktailu.

Průkopnicí tohoto stylu zábavných pořadů pro ženy byla u nás Halina Pawlowská a  je velice zvláštní, že se nestala autorkou televizního seriálu podobného zaměření, že zůstalo jen u Banánových rybiček. Možná proto, že koupit zboží ze zahraničí je nakonec levnější a Halina Pawlowská při vší její popularitě asi nemá patřičné konexe. Takže u nás sice podobný seriál vznikl v roce 2010, ale napsala ho ředitelka redakcí lifestylových časopisů Mirka Vopavová a jmenoval se Dokonalý svět. Šlo v něm o dokonalou zbytečnost, módní časopis Grace a svět lidí, pro které je móda a to vše, co s ní souvisí a je cenově zcela nedostupné, nejdůležitější věcí na světě.

Seriál neměl moc velký úspěch, v době sršící rozpočtovými škrty asi nepřišel v pravou chvíli, rozhodně však v něm měla úspěch postava nazvaná Michelle (hrála ji Jitka Čvančarová) a její „hlášky“. Tahle superelegantní, skutečně luxusní žena je v řeči velmi ostrá, používá výrazy jako „to si děláš prdel“ nebo oslovení „ty vole“. Jitka Čvančarová ji hraje dobře, takže skutečně vynikne kontrast mezi její plnoštíhlou krásou, pěstovanou v  nejelegantnějších salónech, a její plebejskou mluvou. To je dobře odpozorovaný model chování, který najdeme třeba už v pamětech Adiny Mandlové, a svědčí o tom, že vulgární mluva se v nejbohatších kruzích vyskytuje jako výraz jistého cynismu i verbalizovaného vyjádření zdánlivé nezávislosti na světě peněz, na němž jsou ovšem tyto ženy ve skutečnosti naprosto závislé. Působivost toho kontrastu je naprosto odkázaná na vnější eleganci mluvčí. Když mluví sprostě holka v ušmudlaných džínách a s neumytými vlasy, je to odpudivé. Když mluví sprostě dokonale „vydesignovaná“ dáma, je to sexy.

Ve zmíněném seriálu vystupuje majitel vydavatelství, kterého hraje Juraj Kukura. I on mluví s členkami redakce Grace odporně a hrubě, chová se jako otrokář a macho, svolává porady v nočních hodinách, ženy uráží. Zajímavé je, že si z toho mnoho nedělají, a nejstarší z redakce (hraje ji Jana Hlaváčová) nejen že ho nepošle „kamsi“, ale dokonce ví, že za jeho hrubou slupkou je zlaté srdce úspěšného „moneymakera“ a že je třeba všechno to šikanování prostě ve vlastním zájmu vydržet. Za což se jí nakonec dostane odměny v podobě podílu na podniku.

Nepsala bych tady o televizních seriálech, kdybych nemyslela na to, jak se tyhle modely odrážejí v postavách žen v české politice. Jak byla Jaroslava Moserová emancipovanou socialistickou ženou s mnoha zájmy a talenty, celkem lhostejnou k vnějšímu image, protože vědomou si své pozice a důstojnosti.

Jak Petra Buzková byla hédonistickou studentkou, pro niž dobrodružství života bylo víc než pochvala profesorů (a šprti mezi politiky ji za to nesnášeli), která však nedokázala sprosté poznámky kolegů v politice odrazit stejně drsnou mluvou (co by se asi strhlo, si dovedla představit).

Jak Marie Benešová byla nepohlednou, chytrou a prostořekou paralelou k chytrému, nepohlednému a prostořekému Jiřímu Paroubkovi, pročež musela být odstraněna.

Jak byla Kateřina Jacques pouhým romantickým maloměšťáckým ženským stínem svého partnera Martina Bursíka a ze zelené alternativnosti zůstal jen fakt, že se za něj nevdala, což se projevilo de facto střetem zájmů (dvojí vysoké postavení v politice u životních partnerů), který však nebyl právně postižitelný.

Jak Miroslava Němcová je přesně to, co hraje Jana Hlaváčová ve zmíněném seriálu, totiž pokorná, ne moc zajímavá ani průbojná patronka celého namyšleného a duchaprázdného podniku. Za což se jí po letech dostalo odměny v podobě podílu na vlivu.

Myslím na to, kdo je Kristýna Kočí, co je to za úkaz. Její nahrávací a intrikánské manévry, její neuvěřitelný slovník, který používá dokonce i tehdy, kdy — podle vlastního tvrzení — si je vědoma toho, že je nahrávána. Její iluze o tom, že něco znamená a někdo ji bere vážně, je výsledkem toho, kam to naše společnost dopracovala ve vztahu k ženám a čeho jsme se dobrali, volajíce po ženách v politice.

Kristýna Kočí je stážistka (ach ty stážistky, vzpomínáte si na Moniku z Bílého domu?), která se dříve než v politice vyučila v zákulisních manévrech a manýrách a naučila se (od mužů, pánové prominou) nesnesitelné ješitnosti a zveličování vlastního významu. Kristýna Kočí konečně srovnala krok — už je stejná vulgární manipulátorka a lhářka jako většina mužů v politice, akorát jí to výrazněji nesluší, takže konečně může dojít k celospolečenskému konsenzu, že ženy na politiku nemají, a tudíž tam nemají co dělat.

Kristýna Kočí je ovšem produktem doby, a porozumíme jí, když se podíváme v televizi na Sex ve městě, Město žen (nikoli to Felliniho) a Zoufalé manželky. Je produktem emancipace naruby, zaměřené na konzum a zábavu, na sex a prachy.