Platforma ŠumavaPro, sdružující dnes desítky organizací a stovky osobností, vědců i „řadových“ občanů (další se každým dnem přidávají), vznikla nedlouho po jmenování nového ředitele Správy NPŠ. Jak známo, po zrušeném výběrovém řízení jmenoval ministr Chalupa do této funkce bývalého politika (mimo jiné v řadách KSČ a ODS) PhDr. Jana Stráského. Jeho „odbornou kompetencí“ předurčující jej k vedení odborného pracoviště, jež spravuje nejpřísněji chráněné přírodní území v České republice, byl především fakt, že několik let šéfoval Radě NPŠ, kde hájil zájmy Jihočeského kraje a de facto velmi aktivně sjednocoval starosty šumavských obcí proti předchozí Správě NPŠ a ministerstvu životního prostředí.

Po svém nástupu začal Jan Stráský okamžitě prohlašovat, že dosavadní přístup Správy NP je třeba razantně změnit a že jeho hlavním úkolem je boj proti kůrovci, který bude vést bez ohledu na platnou zonaci, tedy i v dosavadních bezzásahových zónách.

Pro zachování bezzásahových zón v NP Šumava ovšem existuje tolik vědeckých expertiz, studií, prohlášení, rozborů atd., že je prostě nezpochybnitelné. Pokud tedy vůbec chceme na Šumavě národní park — a to je vlastně i po dvaceti letech jeho existence kardinální otázka.

Otázkou však naopak vůbec není, zda v horském smrkovém lese, který z velké části podlehl útoku kůrovců, dojde či nedojde bez zásahu lesníka či vševědoucího filosofa k samovolné obnově. Lesníci ze správy národního parku v srpnu 2010 podrobně zdokumentovali (z vrtulníku i ze země) situaci v bezzásahových zónách. Snímky a videa, které má i naše redakce k dispozici, ukazují, že pod uschlými stromy na většině míst dochází k masivní obnově, na některých pokusných plochách lze napočítat i přes dvacet tisíc semenáčků na hektar.

Výborný populárně-naučný „studijní materiál" pro zájemce o problematiku (ale využitelný např. i při školní výuce): kniha Co vyprávějí šumavské smrčiny (Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba a kol., volně dostupná v pdf).

Je třeba zdůraznit, že veškerá diskuse se dnes vede o jádrových částech národního parku, především o horských smrčinách. V bezzásahovém režimu je nyní asi pětadvacet procent lesů v parku (kvůli zmatenému historickému vývoji jsou to dnes první, ale i část druhých zón). Ve zbylých třech čtvrtinách lesa nikdo — ani přírodovědci, ani občanská sdružení — nezpochybňuje nutnost aktivních zásahů proti kůrovci. A pokud v tomto směru Správa NPŠ v minulých letech cokoliv zanedbala (a na některých územích se ukazuje, že zřejmě ano), je třeba to napravit. A právě to by mělo být jedním z úkolů nového ředitele.

Jan Stráský však svou svatou válku za Šumavu zahájil likvidací vědecké sekce Rady NPŠ, což je poněkud zvláštní krok, když uvážíme jeho absolutní absenci odborného vzdělání. Pokud nastupuje, jak bylo zmíněno mnohokrát jeho obhájci, jako „schopný osvědčený manažer“, pak je takovýto krok směrem k vědecké komunitě opravdu překvapivý. Ovšem v podstatě nepřekvapil nikoho, právě proto, že Jan Stráský dlouhá léta proti vědcům (jak v Radě NPŠ, tak v samotné Správě NPŠ) vystupoval.

Velmi stručně o lesích v NPŠ

• Umělé monokultury: diferencovaně kácet

S kritikou se ale setkal konkrétní postup: namísto včasných cílených zásahů se totiž dříve kácely rozsáhlé plochy lesa. Vznikaly tak obrovské holiny, které otevírají cestu horským vichřicím, což způsobuje rozsáhlé polomy. Větrné kalamity, které způsobily špatně provedené zásahy proti kůrovci, už na Šumavě zničily větší plochy lesa než kůrovec samotný.

• Zbytky pralesů: evropské parky nekácí

Nejde o umělý porost, nýbrž o původní les — a kůrovec do něj přirozeně patří. Je součástí přirozených proměn pralesního ekosystému, stejně jako třeba lavina nebo vichřice. Podle mezinárodních pravidel pro národní parky se první zóny mají ponechávat přírodnímu vývoji, včetně působení brouků. Nezasahovat proti kůrovci v těchto územích je samozřejmostí nejen na bavorské straně hranice, ale také v dalších parcích Německa, Rakouska, Polska či dalších zemí. Šumava není žádnou zvláštní výjimkou.

Kácení není ani účelné. Odborníci — mezi nimi i mnoho lesníků, kteří mají s managementem těchto území zkušenosti — doporučují proti kůrovci v těchto polohách nezasahovat, protože se tyto přirozené ekosystémy „chovají“ jinak než lesy v nižších polohách. Vědci opakovaně upozorňují, že kácení a odvoz dřeva působí v horských smrčinách nevratné škody. Prof. Hana Šantrůčková z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity: „Dojde k porušení svrchních půdních horizontů, k eliminaci činnosti půdních organismů, a tím se zpomalí přeměna živin, zvýší se riziko eroze půdy, sníží se retence vody a živin v půdě, a v neposlední řadě odvezeme živiny, které jsou tolik potřebné pro rozvoj nové vegetace.“

Ze zón bezzásahových — zóny bezzásadové?

Ředitel Stráský se s ministrem domluvili na tom, že národní park bude následující dva roky (v rozporu se Zákonem o ochraně přírody) bez zcela základního dokumentu — plánu péče — a úplně vše se má podřídit plánu boje s kůrovcem. Právě proto je tak důležité, do jaké míry ministr Chalupa schválí předložený Plán boje proti kůrovci, který bezzásahové zóny citelně zmenšuje.

Stráský: „Víra, že si příroda pomůže sama, je lidsky nepokorná a zbytečná!"

Pokud jde o Stráského vztah k přírodním ekosystémům, trefně jej sám charakterizoval výroky typu „Příroda je nepřítel, a proto se proti ní musí bojovat!“, nebo třeba „Jsme proti 30% bezzásahovosti, ačkoli teď nevím přesně, co to je.“

Pro ty, kteří by teď začali oponovat, že jde o výroky vytržené zlomyslně ze souvislostí (nejde — Stráský je sám mnohokrát autorizoval), ještě ocituji souvislé Stráského vyjádření pro Českou televizi k otázce, zda je ochoten připustit, že příroda se může v horských partiích Šumavy vyvíjet bez lidského zásahu: „Nevěřím tomu obecně, že ten les si pomůže sám, že je jistota, že si pomůže sám, a že vyroste les, který tam chceme. Já samozřejmě znám formulace těch hodně zarytých skalních představitelů této teorie, kteří říkají: vyroste tam takový les, jaký tam vyroste, a ten my tam chceme. To ovšem pro mne je velmi jako scholastika 13. století a připadá mi to jako filozofovi velmi zajímavá věta, ale tu já nesdílím a říkám vám, že víra v to, že ten les se sám od sebe vyvine, mně připadá hlavně lidsky nepokorná a zbytečná! Přece člověk ví, jak to udělat, aby tam měl les, jaký chce.“ (V pořadu ČT2 Nedej se o  problematice bezzásahových zón zde a zde)

O co tedy skutečně jde?

Mezi největší bojovníky proti národnímu parku na Šumavě se řadí takoví experti, jako například Zdeněk Zbytek, bývalý komunistický generál. Dnes „podnikatel“, napojený na staré známé v Sovětském svazu, a poradce Miloše Zemana. Před dvaceti lety byl velitelem tankové divize ve Slaném a ještě krátce po 17. listopadu vyhrožoval zemědělcům a studentům „tankovou odvetou“. Kolem Zbytka se vyskytuje mnoho lidí, kteří vlastní pozemky na Šumavě a věří jistě v pokrok správným směrem. Kdo další? Senátor Tomáš Jirsa (ODS) a další lidé kolem hlubockého Knížete Pavla (Dlouhého, který je angažován např. v akciovkách České lesy a.s. a Lesy Hluboká nad Vltavou a.s.) Stavitelé i politici (regionální i celostátní), kteří chtějí prosadit projekty v prvních zónách (evergreen: lanovka a sjezdovky na Smrčině). Oba dotčené kraje, kterým v minulosti (ať už byla u moci ODS nebo ČSSD) opakovaně vadilo, že nemají kvůli Zákonu na ochranu přírody v přísně chráněném území národního parku vůbec žádné kompetence a rozhodovací pravomoci. Developpeři a majitelé lukrativních pozemků v NPŠ, kterým se postupná devalvace ochrany území jistě hodí do krámu. Věří někdo, že těm všem jde v bitvě o Šumavu o ochranu přírody?

Pak ale je tu samozřejmě také značná část lesníků, včetně jejich akademických špiček, kteří bezpochyby nejsou vedeni zákulisními dřevařskými či „rozvojovými" plány... Málokdo z těch, kteří nejplamenněji vystupují proti bezzásahovosti na vyhrazené části parku, ale má skutečné praktické zkušenosti s péčí o les v těchto horských polohách. Lesník z Písku či z jižní Moravy může být skvělým odborníkem na zásahy proti kůrovci v hospodářském lese, a třeba i na pěstování „přírodě blízkého lesa“, ale jeho recepty prostě v nadmořské výšce jeden kilometr ztrácejí relevanci i účinnost.

No a pak je tu neopominutelná část politiků i veřejnosti, kterým se prostě přirozený les opravdu nelíbí. Za staletí, kdy jakékoliv přirozené kousky divoké přírody péčí civilizace v podstatě vymizely, na jejich nepředpojaté vnímání skutečně není značná část dnešní populace připravena. A s tím nelze nic dělat, proč taky, to je jistě každého právo. Akorát se společnost jako celek musí konečně domluvit, jaký z těchto postojů a názorů bude na Šumavě preferovat. Pokud stále převládá názor, že chceme mezinárodně uznávaný národní park, pak prostě musíme akceptovat fakt, že jeho nezanedbatelná část prostě musí být „věnována“ čistě přírodním procesům a ve zbývající části se musí zajistit, aby ta nevyzpytatelná a neposlušná příroda neohrožovala naše civilizační výdobytky — jako například hospodářský les, pokrývající tisíce a tisíce hektarů naší vlasti (na rozdíl od malinkaté částečky rozlohy, věnované přírodě).