Platforma ŠumavaPro, sdružující dnes desítky organizací a stovky osobností, vědců i „řadových“ občanů (další se každým dnem přidávají), vznikla nedlouho po jmenování nového ředitele Správy NPŠ. Jak známo, po zrušeném výběrovém řízení jmenoval ministr Chalupa do této funkce bývalého politika (mimo jiné v řadách KSČ a ODS) PhDr. Jana Stráského. Jeho „odbornou kompetencí“ předurčující jej k vedení odborného pracoviště, jež spravuje nejpřísněji chráněné přírodní území v České republice, byl především fakt, že několik let šéfoval Radě NPŠ, kde hájil zájmy Jihočeského kraje a de facto velmi aktivně sjednocoval starosty šumavských obcí proti předchozí Správě NPŠ a ministerstvu životního prostředí.

Po svém nástupu začal Jan Stráský okamžitě prohlašovat, že dosavadní přístup Správy NP je třeba razantně změnit a že jeho hlavním úkolem je boj proti kůrovci, který bude vést bez ohledu na platnou zonaci, tedy i v dosavadních bezzásahových zónách.

Pro zachování bezzásahových zón v NP Šumava ovšem existuje tolik vědeckých expertiz, studií, prohlášení, rozborů atd., že je prostě nezpochybnitelné. Pokud tedy vůbec chceme na Šumavě národní park — a to je vlastně i po dvaceti letech jeho existence kardinální otázka.

Otázkou však naopak vůbec není, zda v horském smrkovém lese, který z velké části podlehl útoku kůrovců, dojde či nedojde bez zásahu lesníka či vševědoucího filosofa k samovolné obnově. Lesníci ze správy národního parku v srpnu 2010 podrobně zdokumentovali (z vrtulníku i ze země) situaci v bezzásahových zónách. Snímky a videa, které má i naše redakce k dispozici, ukazují, že pod uschlými stromy na většině míst dochází k masivní obnově, na některých pokusných plochách lze napočítat i přes dvacet tisíc semenáčků na hektar.

Výborný populárně-naučný „studijní materiál" pro zájemce o problematiku (ale využitelný např. i při školní výuce): kniha Co vyprávějí šumavské smrčiny (Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba a kol., volně dostupná v pdf).

Je třeba zdůraznit, že veškerá diskuse se dnes vede o jádrových částech národního parku, především o horských smrčinách. V bezzásahovém režimu je nyní asi pětadvacet procent lesů v parku (kvůli zmatenému historickému vývoji jsou to dnes první, ale i část druhých zón). Ve zbylých třech čtvrtinách lesa nikdo — ani přírodovědci, ani občanská sdružení — nezpochybňuje nutnost aktivních zásahů proti kůrovci. A pokud v tomto směru Správa NPŠ v minulých letech cokoliv zanedbala (a na některých územích se ukazuje, že zřejmě ano), je třeba to napravit. A právě to by mělo být jedním z úkolů nového ředitele.