↗

Snímky z moravských vesnic připomínají záběry z válečné zóny. Foto Radek Miča, AFP

Informace o důsledcích nevídané přírodní pohromy na jižní Moravě se čtou jako zpravodajství z válečné zóny. Web České televize cituje místostarostu Hrušek na Břeclavsku Marka Babisze: „Zůstaly jen obvodové zdi bez střech, bez oken. Kostel nemá střechu, je bez věže, auta byla mrštěná na rodinné domy, lidé se neměli kam schovat. Obec od kostela dolů prakticky neexistuje. Škola je bez fasády, bez střechy, ke školce jsem se ani nedostal. Vyvrácené jsou stoleté lípy, smrky, je to šílené.“

Ráje zrozené v pekle

Naše první myšlenky tak samozřejmě míří ke všem postiženým. Přesný rozsah škod ještě neznáme, ale evidují se stále ještě narůstající počty zraněných a bohužel je už jisté i to, že budeme sčítat oběti na životech. Zasaženy jsou desítky obcí, některé zcela ničivě.

V první fázi je, a ještě několik hodin bude, pozornost přirozeně věnována záchranářským pracím. Jedna z mála posledních opravdu dobře fungujících institucí v českých zemích jsou hasiči a další záchranáři, kteří nyní opět bohužel dostanou nevítanou příležitost vyniknout.

Rozběhnou se sbírky na pomoc lidem, kteří během pár okamžiků přišli takřka o vše. Kritické momenty takového druhu v lidech prakticky všude — a u nás na jižní Moravě zvláště — probouzejí jejich dobré stránky. Média teď budou plnit zprávy o tom, jak si umíme pomáhat a jak to společně v nouzi dokážeme zvládnout, podobně jako po ničivých povodních, jež ještě máme v paměti. Což je samozřejmě dobře.

Je to známý fenomén, americká sociální vědkyně Rebecca Solnitová o něm napsala knihu Ráje zrozené v pekle. Obsahuje určitou naději, že , že by z přicházející éry ekologických pohrom lidstvo mohlo vyjít v lepší kondici, než v jaké se nachází dnes. Ostatně v jisté míře se u nás taková tendence projevila vloni ve vlně spontánní solidarity občanské společnosti na začátku epidemie.

To vše je v pořádku, zasluhuje to prvořadou pozornost, neboť se zkrátka jedná beze zbytku o záležitosti, jež odložit nijak nelze. Každá z individuálních obětí i postižených obcí zasluhuje solidaritu a co nejrychlejší a co nejlépe zorganizovanou pomoc, která jim umožní co nejvčasnější návrat k běžnému životu — ať už to v čase, kdy se všichni teprve sotva vzpamatováváme z nejničivější vlny pandemie covid-19, znamená cokoli.

Na místě je přitom — právě i s ohledem na zkušenosti z totální vládní kalamity při řešení epidemie covidu — velká obezřetnost před počínáním politiků, zejména právě těch centrálních. Právě oni totiž samo sebou dorazí hned vzápětí po záchranářích.

I s ohledem na blížící se volby lze čekat, že jednička jihomoravské kandidátky politicko-ekonomického konsorcia ANO-Agrofert Alena Schillerová postižené obce nyní doslova zasype penězi a bude se přitom fotit, nejspíš s hodně viditelným křížkem na krku, v nevkusných pózách, jež pak bude vystavovat na Instagramu. Proč nepřipomenout, že jsou i jiné pohromy než tornáda.

Abychom si rozuměli: všem potřebným všechnu péči a přízeň samozřejmě přejme. Současné vlády se ale ve volbách na každý pád zbavme, neboť to, že „nás v krizích ochrání“, dovede všemi svými složkami hlavně jen předstírat.

Takto tedy vypadá svět se změněným klimatem?

Aniž bychom sebeméně podceňovali význam letošního volebního střetu, nejpodstatnější rovina jihomoravského neštěstí leží ještě hloub. Možná ještě ne úplně každému, ale jistě už velké většině těch, kdož vidí fascinující a hluboce zneklidňující snímky přírodních jevů nad jižní Moravou a jejich brutálních následků, vytane na mysli prostá otázka: takto tedy vypadá svět se změněným klimatem?

Je základní odpovědností politiků i médií, aby nedopustili, že se daná souvislost bude zlehčovat či zasouvat do pozadí. Právě naopak: naše největší odpovědnost k životům, jež si moravské neštěstí vyžádalo, tkví v tom, že se o změnách klimatu teď bude mluvit tak nahlas jako ještě nikdy.

Česká společnost je na to — chtělo by se říci „bohužel“ — dnes připravena řádově lépe než při obou „stoletých povodních“, moravské i české, před dvaceti lety. Tehdy bylo popírání klimatických změn takřka ničím nenarušovaným souzvukem české politiky i médií, a to v ostudné míře, v jejímž důsledku jsme si u zahraničních dopisovatelů vysloužili posměšný epitet „poslední země na světě, v níž neexistují změny klimatu“.

To se změnilo. Čechy, ve své většině bohužel stále pramálo dohlédající za vlastní humna, z klidu nevytrhly ani tak zprávy o pohromách v Austrálii, na Sibiři, v Kalifornii, natožpak v Africe, jako změny, jež se nám tu odehrávají přímo před očima. Masivně umírající jehličnany nelze přehlédnout a skoro každý v nějaké podobě pocítil rok od roku palčivější sucho.

Ale tornádo s větrem síly dosahující možná až přes čtyři sta kilometrů v hodině, pohazující si s auty jako uličník s angličáky? To tu asi ještě nebylo. Je to obraz z neznámého nového světa, jemuž se ovšem den ode dne ocitáme blíž a blíž: světa se změněným klimatem, světa na přehřívané planetě — o půl stupně to bylo kolem roku 2000, o stupeň, ten jsme překročili relativně nedávno, a už zanedlouho to bude o stupeň a půl, v nějž doufáme jako v nejzazší mez, má-li podoba planety zůstat jakž takž v pořádku.

Málo si uvědomujeme a málo o tom mluvíme, že takto rapidní změny nastaly relativně rychle, a že přitom stále ještě akcelerují. Dvě třetiny teplotního nárůstu připadají na období po roce 1975, tedy ani ne za poslední půl století. Má generace přicházela na svět ještě na de facto jiné planetě.

A přestože hrozba ničivých klimatických změn je dobře známa jako zásadní politický problém nejméně od sedmdesátých let a řešila se jako prvořadé téma na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janieru v roce 1992, vinou fosilních korporací, které vytvořily masivní infrastrukturu na popírání a zlehčování problému, jsme celou éru po konci studené války promarnili. Lidstvo vypustilo více skleníkových plynů měnících klima od konce studené války než za celé své dějiny předtím. Chvíli o tom faktu přemýšlejte.

↗

Dvě třetiny teplotního nárůstu připadají na období po roce 1975, tedy ani ne za poslední půl století. Má generace přicházela na svět ještě na de facto jiné planetě. Graf Fakta o klimatu

Kolik kořalky, tolik antabusu

A tak jsme se ocitli tam, kde dnes stojíme: na nové, jiné, mnohem méně pohostinné planetě, ve světě s vyšší a stále narůstající četností přírodních pohrom, jako jsou ničivé požáry, masivní povodně, sucha či extrémní projevy počasí, jaký právě teď postihl jih Moravy. Lidstvo, a samozřejmě i jeho česká část, přitom dosud reaguje zcela neadekvátně.

Nechováme se zatím ani trochu jako dospělí lidé, kteří jsou schopni si zjistit základní fakta o povaze hrozby, jíž čelíme, vyhodnotit možnosti, jež se nám nabízejí, a v odpovědné svobodné diskusi si mezi nimi vybrat. Skončila už sice éra dětinského popírání existence klimatických změn, což je disciplína, kterou dnes pěstují už jen dílem vrtošiví a dílem senilní staříci. Místo ní ale nastupuje éra pubertálních vytáček.

Palivoenergetický průmysl, který je z velké většiny v rukou bezskrupulózních korporací, blouzní o „plynu“ jako o „čistém“, „přechodovém“ palivu. Je to stejné, jako by alkoholik tvrdil, že svou závislost vyřeší přechodem ze slivovice na becherovku.

Politici se zaklínají nesmyslnými řečmi o uhlíkové neutralitě. To je zase koncept asi tak racionální jako alkoholikova představa, že může vypít, kolik chce kořalky, pokud současně pozře totožné množství antabusu.

A v českých zemích v tématu stále fenomenálně dezorientovaná média nezůstávají o mnoho pozadu. Stále ještě se tu příliš často platonicky prostě jenom naříká nad „přírodními pohromami“ namísto toho, aby se konstatovala fakta, zvažovaly se a nasvěcovaly příčinné souvislosti, kladly se nepříjemné otázky a vzdělávala se veřejnost.

Konec éry slov

To vše má svůj důvod. Nejnepříjemnější pravda, před níž se kdekdo stále ještě snaží zavírat oči, je totiž taková, že problém klimatických změn a s nimi souvisejícího rozvratu přírody je dnes už v tak pokročilé fázi, že jej s pravděpodobností hraničící s jistotou nepůjde zvládnout konformní politikou v rámci stávajícího politicko-ekonomického systému.

Pokud bychom se o to pokoušeli, je vcelku jasně dané, co se bude dít dál. Systém je nastavený tak, aby řešení, jež by mohla ohrozit jeho podstatu, jenom předstíral. Zdokonaluje se v tom posledních třicet let.

A tak pohromy, jakou jsme právě zažili na jižní Moravě, se budou opakovat po celém světě se vzrůstající četností a ničivostí. Během nejbližších dekád prolomíme některé zlomové body, takzvané tipping points. V úvahu připadá kolaps grónského ledovce, rozmrznutí arktického permafrostu či některé z dalších obdobných katastrof většího rozsahu, jež by postup klimatických změn urychlily natolik, že už by jej žádná akce v možnostech lidstva nemohla zastavit. Ničivé události by se pak staly natolik četnými, že ani tak vyspělá civilizace, jakou je ta naše, by je nedokázala zvládat.

Naše ohrožení děsivým vývojem planetárního klimatu je řádově větší, nežli byla a je hrozba pandemie covid-19. Přitom právě čerstvá zkušenost s celou řadou dříve nepředstavitelných opatření, jež byla nutná a převážnou většinou společnosti akceptovaná, nám dává vodítko, co zhruba musíme dělat, máme-li k překonání klimatické katastrofy opravdu vykročit.

Nemáme tím samozřejmě na mysli skrumáže chaotických rozhodnutí české vlády, vedené polomafiánskou organizací, jež na prvním místě vždy přemýšlí o tom, jak by na všem mohl co nejlépe vydělat její majitel. Ne, máme na mysli promyšlené, demokracii respektující a prohlubující kroky, které ovšem míří daleko za rámec stávajícího systému.

To znamená, že například vůbec neberou v potaz zájmy fosilních korporací, natožpak na ně napojených finančních spekulantů, ale řídí se věcnou snahou udržet co nejpříznivější živobytí pro všechny, což se ovšem odteď už nikdy neobejde bez svědomité péče o dobrou kondici přírody. V tomto ohledu už prostě musí okamžitě skončit éra slov a nastoupit éra činů.

Prvotní zdroj živobytí

Taková principiální změna v přístupu přinese desítky různých a různě závažných praktických důsledků, které jinak než v režimu „mimořádných opatření“ prostě nepůjde realizovat. Například v energetice: uhlí v českých zemích musíme skutečně přestat těžit a spalovat nejpozději v roce 2030, raději dříve. Ale také musíme přestat blouznit o nových jaderných reaktorech, poněvadž veškeré zdroje a prostředky potřebujeme na rychlý přechod k energetice založené výhradně na obnovitelných zdrojích.

Znamená to také úplně jiný přístup k politickému systému demokracie. Musíme daleko svědomitěji pečovat o participaci občanů na politickém životě, o jejich vzdělání, o kulturu komunikace mezi nimi, dbát o to, aby na tvorbu rozhodnutí neměly vliv peníze, ale čistě síla argumentů vítězících ve svobodné, nekorumpované diskusi.

A musí se opravdu od základu změnit vztah moderního člověka, opět včetně jeho české varianty, k přírodě. Musíme si vštípit a do našeho každodenního chování promítnout, že právě příroda — nikoli práce, obchody, renty, majetky, důchody či mzdové účtárny — je prvotním zdrojem našeho živobytí.

Příroda je tak, jak si to mnohé přírodní národy nikoli náhodou představovaly, v nejvlastnějším smyslu slova naší Matkou. Promítnutí takovéto skutečnosti do praxe může znamenat, že bude nutné, abychom žili s podstatně skromnějšími hmotnými prostředky, může to znamenat nutnost zříct se celého ekonomického modelu založeného na růstu, může to znamenat přehodnocení nekritického přístupu k technologickým výdobytkům, ba samé podstaty kapitalismu. Jednoduše řečeno: hlubokou civilizační změnu.

Je pravděpodobné, že vývoj světových společností, pokud se nezhroutí v nějaké nové diktatury čínského typu dirigující svými brutálními metodami svět nedostatku zdrojů a kvapem postupující ekologické krize, si vynutí nahrazení kapitalismu nějakým typem demokratického socialismu či ekologické demokracie. Nemusí to být horší svět než dnes, jen radikálně jiný.

Samozřejmě zatím si ještě většina z nás může — a také bude — říkat, že to nejde. Potíž je v tom, že vyjednáváme s přírodou. A ta s námi bude čím dál častěji hovořit jako ve čtvrtek 24. června 2021 na jižní Moravě. Je to řeč války, kterou s ní vedeme.