Deník Referendum Svět

Dnes už nás bohužel nijak nepřekvapí představa, že závislost na ropě a plynu způsobuje náhodné, přesto předvídatelné, epidemie záplav, požárů a sucha. Spoléhání se na ropu však nevyhnutelně vede i k válkám. Události minulého víkendu v Perském zálivu jsou toho chmurnou připomínkou.

Chceme-li určit, z čeho pramení hrozba války s Íránem, záleží, jak daleko do minulosti půjdeme: buďto k úmyslnému rozhodnutí Teheránu či jeho spřízněných jemenských povstalců Hútíů vyslat drony a raketové střely na saúdské objekty, anebo k dětinskému vzteku prezidenta Trumpa, který rozcupoval pečlivě vypracovanou a zbytkem světa posvěcenou dohodu s Íránem a v podstatě tak zruinoval tamější ekonomiku. Tak či tak, skutečný obraz obou událostí rámuje lesklá černá barva: nebýt ropy, nikdy by se nestaly.

Nebýt ropy, Blízký východ by nezaplavily drahé zbraně a tamější politické vášně by nebudily o nic větší pozornost než jakýkoli jiný kousek světa. Nebýt ropy, nebyli bychom zavázáni saúdskoarabskému království – a možná bychom se pak také konečně odhodlali otevřeně odsoudit jeho krutost. Nebýt ropy, nikdy bychom se nezapletli do zničující války s Irákem, která destabilizovala celý region. (Což mi připomnělo jizlivé heslo z transparentu na jednom z prvních protestů proti válce se Saddámem Husajnem: „Jak se jenom mohla naše ropa dostat pod jejich písek?“)

Jak se jenom mohla naše ropa dostat pod jejich písek? Foto US Army

Začali jsme brát za samozřejmé, že svět zkrátka takhle funguje. Hodiny vysílání záběrů zničených ropných polí provázené komentáři „expertů“ nejrůznějších zpravodajských stanic nám ovšem připomněly nepříjemnou realitu situace, v níž se nacházíme: podobně rozsáhlý výpadek společnosti Aramco stačí na to, aby svět zbavil takřka všech záložních zdrojů.

Proto vyletěly ceny ropy nahoru. Proto můžeme čekat škody na světové ekonomice. Reportéři citovali škodolibé íránské revoluční gardy, ustarané zástupce Organizace zemí vyvážejících ropu a napjaté burzovní analytiky v očekávání reakce Wall Streetu. Celé drama působilo jako inscenace, protože jsme ho sledovali už tolikrát, že dobře známe jejich role.

Tato repríza se však v jednom ohledu liší. Nad jinak zcela předvídatelnou scénou se vznáší nikým nevyřčená pravda: půjde o vůbec první ropnou válku v době, kdy si všichni dobře uvědomují, že už na ropu spoléhat nemusíme.

Když jsme se takovou cestou vydali posledně, v Iráku před více než patnácti lety, stál solární panel desetinásobek toho co dnes. Větrná energie byla ještě v počátcích. Stěží byste mezi svými známými našli někoho, kdo alespoň jedinkrát řídil vozidlo na elektrický pohon.

Dnes jsou slunce i vítr nejlevnějšími zdroji elektřiny na planetě a čínské továrny chrlí jeden elektromobil za druhým. Jinými slovy, máme k dispozici takové technologie, že podobná válečná tažení by měla připadat jako čirý nesmysl i těm nejzarytějším mezi námi.

Přitom jsme se ještě ani zdaleka nepřiblížili k využití plného potenciálu nových technologií – na rozdíl od doby před patnácti lety však už alespoň víme proč. Díky obrovskému množství investigativní práce totiž víme, že ropný – a fosilní – průmysl si byl dobře vědom rozsahu klimatické změny již před desítkami let.

Jenže namísto toho, aby zjevený fakt připustil a pomohl s přechodem k energetice budoucnosti, utratil miliardy za vybudování opevnění ze lží, popíračství a dezinformací, které nás uvěznilo v současném energetickém modelu. Tak jako vydělává na růstu hladiny moří a tání ledovců, vydělá i na válečném konfliktu, který se právě začíná odvíjet. (Přesně podle plánu tedy v pondělí ráno poskočily ceny akcií frakovacích společností a ropných gigantů.)

Válka o saúdskou ropu, nastane-li, bude stát stejně jako války v Afghánistánu a Iráku nespočet lidských životů, hlavně civilistů. Bude stát, kolik takové konflikty koneckonců stávají, biliony dolarů. Biliony, které by se namísto střel s plochou dráhou letu a bojových vozidel, mohly utratit za solární farmy a pobřežní větrné turbíny. Biliony, díky nimž by se mohly zateplit zdi všech budov ve Spojených státech a vybudovat masivní sítě nabíjecích stanic pro elektromobily.

Nejde o žádné smyšlenky, ale o konkrétní vizi, kterou zhmotňuje kupříkladu americký Green New Deal či jemu podobné legislativní návrhy v Británii, Kanadě a napříč Evropskou unií. Slýcháme sice, že Green New Deal je nemožně drahá černá díra na peníze, ale kdo se nám to snaží namluvit? Titíž lidé, kteří spěchají prolít krev a zmařit obrovské prostředky kvůli dírám v poušti.

Bilion dolarů vydaný na válku nepřinese nic jiného než trauma a utrpení. Zatímco bilion dolarů vydaný na solární panely za sebou zanechá národ čerpající svou energii zdarma každé ráno, když vyjde Slunce.

Nový svět přichází – ve skutečnosti už je cítit z poněkud zdrženlivé reakce na drony a raketové střely, které zasáhly ropná pole. Ano, cena ropy vyletěla. Ovšem i přesto je nadále na historickém minimu, neboť planeta se v ropě přímo topí – částečně díky tomu, že poptávka začíná klesat. Nakonec přijde den, kdy blokáda Hormuzského průlivu nebo výbuch rafinerie budou jen planou výhružkou. A ten den bude stát za to.

Čekání na něj můžeme podstatně urychlit: může tlačit politiky, aby si v přechodu na čistou energii počínali mnohem svižněji. Není žádným tajemstvím, jaké kroky je třeba podniknout. Významná podpora obnovitelných zdrojů, nekompromisní politika „uhlí patří pod zem“ a zdanění znečišťovatelů za škody, které způsobili: jde v podstatě o plány, s nimiž demokraté přicházejí ve své kampani. Ovšem nakonec musíme mít zejména vůli skutečně jednat.

Shodou okolností se dosud největší demonstrace k energetické politice konaly právě v pátek. Klimatické stávky vyvolané Gretou Thunbergovou a jejími mladými kolegy po celém světě překračují generační rozdíly. Staví se největší existenční hrozbě, které kdy lidstvo čelilo: rapidnímu oteplování Země. Jsou ale také šancí říct Ne této a všem dalším ropným válkám. Musíme jednat rychle – pokud selžeme, budeme namísto konfliktům o ropu čelit válce o přežití na skomírající planetě.

O přístup ke slunečním paprskům se nedá vést válka. Jak taky? Postavit obří zeď, která by zastínila solární panely ostatních? Postavit velkou zeď není jen tak, o čemž by mohl Trump vyprávět.

Fosilní paliva se soustředí v několika málo oblastech, což poskytuje těm, kteří nad nimi žijí, obrovskou moc. Zato obnovitelné zdroje najdeme všude, přístup k nim je přirozeným právem každého člověka. Svět, který poběží na slunce a vítr, bude i světem míru.

Článek vyšel v deníku The Guardian pod titulkem If the world ran on sun, it wouldn’t fight over oil. V DR jej publikujeme v rámci spolupráce Covering Climate Now. Přeložila GABY KHAZALOVÁ