Lidská práva mluvit, lidská práva dělat
Petr PospíchalV prvním z příspěvků do debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky, jež bude v DR vedena do konce roku, se bývalý disident, publicista a diplomat zamýšlí nad otázkou, proč byla česká lidskoprávní politika na počátku 90. let uvěřitelnější než dnes.
O lidských právech jsme mohli v posledních týdnech, ba i měsících, slyšet ledacos. Česká republika že opouští prosazování lidských práv v zahraniční politice, prodali jsme lidská práva za byznys, lidská práva byla tradicí České republiky a my se této tradice vzdáváme. Případně opouštíme havlovské dědictví, Havlův odkaz, který nám ve světě sjednával dobré jméno a respekt.
Ano, čeští představitelé vcelku tradičně mluvívali na zahraničních cestách a návštěvách o lidských právech. Zvykli jsme si na to, stalo se to součástí běžné agendy. Jenže mezitím, od počátku Havlovy státnické role, se také naší zemí prohnalo pětadvacet let nových, nejmladších dějin a v nich se také ledacos stalo.
Lidská práva, jak jsme o nich uvažovali a jak někteří z nás za ně ve střetu s vládnoucí mocí zápasili v sedmdesátých a osmdesátých letech, se stala součástí historického kontextu a pomalu, ale trvale vyprchávala z reality nové doby.
Věrohodnost, s níž Václav Havel jezdíval po světě a zdůrazňoval potřebu dodržování lidských práv, byla ve své době samozřejmá. Václav Havel obětoval myšlence lidských práv mnohé ze svých životních ambicí. Prosazování nedělitelnosti a všeobecnosti, všeplatnosti i svrchované individuální hodnoty lidských práv bylo páteří velké části jeho životního příběhu, jeho ústřední hodnotou, které také přinesl velkou osobní oběť. Mohl žít jiný příběh. Neváhal však brát vážně výzvy a hodnoty, riskovat a poté i přetrpět několikaleté věznění.
Připomeňme, že byl ke čtyřem a půl letům vězení odsouzen za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, tedy za konkrétní činnost ve prospěch pronásledovaných. Málokterý světový státník byl obdobně předurčen k takové misi, jakou ve vztahu k lidským právům vykonával prezident Václav Havel. Každý mu téma lidských práv v devadesátých letech věřil, protože to bylo jeho životní, osobně osvědčené téma. Mužům odvahy, mužům s velkým osudem, naslouchají i neodvážní, i když pak konávají po svém.
Jeden Havel by samozřejmě nestačil. Zápas o lidská práva v sedmdesátých a osmdesátých letech, Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, osobnosti jako Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Petr Uhl, Václav Benda, Dana Němcová, Rudolf Battěk, Ján Čarnogurský a mnoho dalších, ti všichni, ještě v roli těch bezmocných, pomáhali vytvořit důvěru k polistopadovému Československu, přenesenou později z velké části i na Českou republiku.
Pomáhali vytvářet věrohodnost státnických slov o lidských právech. Jestliže někdejší politický vězeň říká v daleké zemi, že lidská práva jsou důležitá, nikoho nepoučuje. Jen přenáší osobní zkušenost, část věrohodnosti svého osobního příběhu, část dějinné zkušenosti své země.
Kdo ale může rozumně uvěřit našim státním představitelům posledních let, tedy větší části z nich, mluví-li o lidských právech? Mluvit o nich můžou, ale všichni vědí, že je to jen krasopisné téma, jedna z odrážek v podkladových dokumentech k jednání. Málokdo z vrcholových českých politiků posledních deseti let může mluvit o lidských právech jako o tématu, za něž osobně ručí.
Tak jaképak povzdechy nad tím, že jsme opustili politiku lidských práv! Tu jsme — v rámci naší země — opustili už dávno. V úprku ekonomů před právníky, v zanedbané sociální vnímavosti, v prioritě šetřících čísel nad skutečnými lidskými osudy.
A v našem působení v zahraničí? V něm se lidská práva stala součástí našich vnitřních politických střetů a pletich. Skutečný obsah se vytratil s tím, jak se vytratily standardy lidských práv, jak se politizovala humanitární témata, jak se užívání pojmu lidských práv začalo spojovat se vztahem k některým státům, zatímco u jiných se umí omluvit všechno.
Problém uvěřitelnosti
Nicméně, přece jenom není možno se poněkud pozastavit nad jeho tézí, že v devadesátých létech byla česká/československá lidskoprávní agenda ještě důvěryhodná, protože za ní stála jména dřívějších disidentů, kteří v boji za lidská práva sami trpěli, jako Havel, Benda a další.
Vezměme si jenom takového Bendu: nejedná se u této "nezpochybnitelné" autority v oblasti lidských práv snad o toho samého Bendu, který svého času veřejně ke svému vlastnímu stolu pozval chilského diktátora, vraha a mučitele politických odpůrců Augusto Pinocheta? Jak "důvěryhodná" může zůstat lidskoprávní pozice někoho, kdo nepocítí ani stín solidarity s vězněnými, mučenými, zabíjenými v jiné zemi, jenom proto, že to prý všichni byli "komunisté", a že tedy onen tyran v oné zemi byl tím "správným" tyranem, protože antikomunistickým?
Budiž; je možné, že V. Benda byl v tomto ohledu skutečně extrémní případ (i když z celého dřívějšího disidentského hnutí se od něj veřejně distancovala, alespoň pokud je známo, jen nepatrná hrstka jeho dřívějších spolubojovníků, především Petr Uhl).
Ale podívejme se třeba i na nejvlastnější ikonu domácího lidskoprávního hnutí, na Václava Havla: jestliže Petr Pospíchal - plným právem - zdůrazňuje nedělitelnost lidských práv, tedy jednotu práv politických i sociálních, pak zkusme trochu zapátrat v historii: nebyl to snad právě tento V. Havel, který nekompromisně kritizoval porušování politických práv v komunistickém respektive postkomunistickém světě, ale který zároveň bez jakýchkoli skrupulí pěstoval přátelství s těmi nejtvrdšími protagonisty a s o c i á l n í h o kapitalismu jako byli Margaret Thatcherová nebo tehdejší američtí prezidenti? Do jaké míry může být skutečně důvěryhodná lidskoprávní agenda, založená na takto selektivním rozlišování mezi tím, kdo je naším ideologickým spojencem, a kdo protivníkem?
Takže, nedá se nic dělat, ale ta obojakost současného oficiální pojetí všech těch "lidských práv" má své prapůvodní kořeny p r á v ě už v těch zdánlivě "neposkvrněných" polistopadových létech devadesátých...