Postoj Anny Šabatové, která nedávno rezignovala na členství v Radě vlády pro lidská práva, může být hodnocen různě. Osobně její důvody chápu. Souhlasím totiž s tím, že lidskoprávní problematika není pro současnou vládu prioritou. Výraznou podporu lidským právům však neposkytují ani strany opoziční.

Názory a postoje Šabatové jsou všeobecně známy. Je skutečně s podivem, že se k tak zásadní otázce, jakou jsou lidská práva, nepostavili důsledněji právě zástupci z levé části politického spektra. Poslanci KSČM se při volbě Šabatové v Poslanecké sněmovně zachovali přinejmenším velmi zvláštně. V jiných případech kritizují vládní postoje, v takovém zásadním okamžiku si však nevzpomenou na to, že jejich ideály jsou postavené mimo jiné na takových teoretických východiscích jako je Deklarace práv člověka a občana.

Ale jistě se najdou tací levicoví poslanci, kteří namítnou, že o to tu přeci vůbec nešlo a „zákulisní politické hrátky jsou přeci až na prvním místě“. Anebo se zde opět připomenula minulost.

Podpora stávajícího premiéra Lianě Janáčkové při její nedávné kandidatuře do Senátu ukázala přinejmenším velmi nedůvěryhodný vztah této vlády a části politické reprezentace k oblasti lidských práv.

Podobně zafungovalo i prezidentské zpochybňování výše trestů viníkům ve vítkovské kauze. To jsou dozvuky „podpory“ při volbě Václava Klause prezidentem. Někteří komunističtí poslanci se angažovali přímo, jiní pomohli návrhem jinak nezvolitelné kandidátky. To vše je jen tragikomickou ukázkou „politického zákulisí“, které se takto jeví jako kombinace trapnosti i velmi nízké úrovně politického myšlení a konání.

Osobně nevnímám na rozdíl od jiných jako problém, že by „národní budoucnost“ občanů ČR byla ohrožena. Mnohem spíše je pro mě varováním to, že úzce partikulární, stranické, ideologické zájmy zastiňují tradice a hodnoty s všelidskými, kulturně-historickými tradicemi a hodnotami, které stály u zrodu emancipačních procesů ve zlomových momentech lidské civilizace.

Problémem současnosti je nacionalismus, neomezené partokratické vládnutí a na úrovni regionů uzurpace moci podnikatelskými skupinami. Ty si zakládají vlastní politické strany, aby z periferie učinily svá vlastní centra absolutního, neprůhledného vládnutí. Tyto akty do budoucna stále více omezují možnosti občanů reálně se podílet na demokratickém rozhodování a ovlivňovat další směřování občanské společnosti .

Smysl odstoupení Anny Šabatové vidím i v tom, že se vůči takovým postojům v politice vymezuje a na současném stavu nechce participovat.