1. Preambule

Letos si připomínáme, že uplynulo sto let od přijetí první čínské ústavy, šedesát let od zveřejnění Všeobecné deklarace lidských práv, třicet let od hnutí Zdi demokracie a deset let od chvíle, kdy čínská vláda podepsala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.

Občané Číny, procitající po dlouhé době naplněné strádáním, katastrofami v oblasti lidských práv a mnoha složitými zápasy si den ode dne zřetelněji uvědomují, že svoboda, rovnost a lidská práva jsou univerzálními hodnotami sdílenými všemi lidmi a že demokracie, republika a ústavní vláda tvoří základní rámec moderního politického systému.

“Modernizace,“ která je izolována od těchto univerzálních hodnot a základního rámce politického systému, je zhoubným procesem, který připravuje lidi o jejich práva, otupuje lidskou přirozenost a ničí lidskou důstojnost. Jakým směrem se vydává Čína ve 21. století?

Bude pokračovat v „modernizaci“ pod autoritářskou vládou, nebo se přihlásí k univerzálním hodnotám, přimkne se k hlavnímu proudu civilizace a vybuduje demokratický politický systém？Jedná se o volbu, jíž se nelze vyhnout.

Velké historické změny, k nimž došlo v Číně v polovině 19. století, odhalily, jak ztrouchnivělý byl tradiční autoritářský systém a staly se předehrou obrovského proměny, jaká v dějinách této země neměla obdoby po několik tisíc let.

Hnutí za pozápadnění vědy a techniky usilovalo o pokrok výhradně v rovině materiální, avšak porážka v čínsko-japonské válce v r. 1895 znovu ukázala zastaralost čínského společenského a politického systému. Sto dní reforem v r. 1898 se dotklo reforem na úrovni systému, nakonec však bylo surově potlačeno konzervativci a odsouzeno k porážce. Sinchajská revoluce z r. 1911 zdánlivě pohřbila více než dva tisíce let trvající autoritářské císařství a vytvořila první republiku v Asii.

V důsledku tehdejších vnitropolitických problémů i tlaku cizích mocností se republikánské zřízení nestačilo plně rozvinout a hned vzápětí je smetl nápor diktatury. Pouhý import západní materiální kultury a porážka pokusu modernizovat společenský systém vedly Číňany k hledání kořenů problémů ve vlastní kultuře, a tak se r. 1919 zrodilo Májové hnutí za novou kulturu, které vztyčilo prapory „vědy a demokracie“.

V důsledku občanských válek a agresí cizích mocností byl nicméně proces demokratizace čínského politického systému násilně přerušen. Po vítězství ve válce proti japonské okupaci se v Číně obnovila snaha vytvořit skutečný ústavní systém, avšak výsledek obnovené občanské války mezi Kuomintangem a komunistickou stranou zavlekl Čínu do propasti moderního totalitarismu.

“Nová Čína“ vytvořená roku 1949 je podle jména „lidovou republikou“, ve skutečnosti je však říší Strany. Vládnoucí strana monopolizovala veškeré politické, ekonomické a společenské zdroje a postupně způsobila celou řadu katastrof v oblasti lidských práv: Hnutí proti pravici, Velký skok, Kulturní revoluce, Masakr na náměstí Tchien-an-men, útlak lidových náboženských hnutí a potlačování hnutí na obranu čínskou vládou smluvně zaručených práv — to vše v úhrnu přineslo desítky miliónů mrtvých, lidé i celá země za to krutě zaplatili.

Politika „reforem a uvolňování“ v posledních třiceti letech umožnila Číně zbavit se všeobecné chudoby a totalitního způsobu vládnutí dovedeného do extrému, výrazně se zlepšily materiální podmínky a životní úroveň lidí, částečně byly obnoveny individuální ekonomické svobody a společenská práva, začala se rodit občanská společnost a mezi lidmi začalo sílit volání po lidských právech a politických svobodách.

Také držitelé moci zároveň s tím, jak provádějí ekonomické reformy směřující k tržnímu hospodářství a privatizaci, mění postoj k principům lidských práv a od počátečního naprostého odmítaní začínají uznávat jejich oprávněnost.

V letech 1997 a 1998 čínská vláda podepsala dva významné mezinárodní pakty o lidských právech a Všečínské shromáždění lidových zástupců v r. 2004 schválilo změnu Ústavy, do které byla vtělena formulace o „respektování a ochraně lidských práv“.

Letos (tj. 2008) dále vláda slíbila, že přijme a bude prosazovat Akční plán prosazování lidských práv. Avšak tento pokrok v čínské politice se až doposud většinou zastavil na papíře; máme zákony, nemáme však vládu zákona, máme ústavu, nemáme však vládu, jež by se jí řídila — toto je stále realita, kterou všichni máme na očích.

Držitelé moci nadále zachovávají autoritářský způsob vlády, odmítají politické reformy a v důsledku toho bují korupce a těžko se prosazuje vláda zákona, lidská práva skomírají, vytrácí se morálka, ve společnosti dochází k radikální polarizaci, je deformován ekonomický rozvoj, dochází k drancování přírodního prostředí a kulturního dědictví, chybí právní záruky občanských a majetkových práv a usilování občanů o štěstí, uvnitř společnosti se bez přestání hromadí rozpory, mezi lidmi překypuje nespokojenost, zejména dochází k ostré antagonizaci mezi představiteli státu a občany a prudce roste počet konfliktů mezi skupinami občanů a státem.

To vše ukazuje na tendenci směřující ke katastrofální ztrátě kontroly nad událostmi, přičemž zaostávání stávajících struktur dosáhlo již takové míry, že se reformy ukazují jako naprosto nezbytné.

2. Naše základní principy