Trávil jsem toto léto podstatně víc času, než jsem si kdy dokázal představit s fašisty a nacisty — uvázal jsem se totiž, že přeložím pro jedno nakladatelství tlustou Kroniku Třetí říše britského historika Richarda Overyho. Dění kolem, včetně politiky, jsem tudíž vnímal tak trochu skrz tuhle dějinnou zkušenost (nebo taky mlhu), včetně patálie, která nastala, když premiér Nečas oznámil, že hodlá svým poradcem pro lidská práva učinit ředitele Občanského institutu Romana Jocha.

Právě proto, že jsem tolik času trávil s Třetí říší, tvrdím, že Roman Joch má pravdu, když se hájí, že není žádný fašista, jak stojí v titulu jeho rozhovoru v sobotních Lidových novinách. A přece jsem ho v té kronice trochu našel. Joch má svými názory něco společného s německými nacionálními a konzervativními elitami, které s nacionálním socialismem víc než deset let soupeřily o to, kdo nahradí málo povedenou demokracii výmarské republiky. S Hitlerem a jeho kumpány by si určitě nerozuměl, s kancléřem Brüningem či maršálem Hindenburgem nejspíš ano, stejně jako by si s nimi patrně rozuměl Augusto Pinochet. Jako oni ani Joch není rasista a vlastně nejspíš ani xenofob, jen je — jak se zdá z jeho textů a veřejných vystoupení — přesvědčen, že dějinami a společností mají hýbat elity, které, když na to přijde, mají nejen právo, nýbrž i povinnost hájit tradiční řád (pořádek), jenž je totožný s jejich zájmy. Když je to nutné, lze sáhnout k tvrdému zásahu, jednou střelbou do demonstrantů (pravda, gumovými projektily, jak upřesnil, jsa dotázán), jindy odnětím volebního práva ženám, které nemají alespoň dvě děti (i tady si u něho dovedu představit zmírnění např. výjimkou pro ženy které doloží vlastní neplodnost, případně neplodnost manželovu). Jsou zkrátka chvíle v dějinách, kdy musí demokracie v zájmu obnovení pořádku zalézt pod stůl, alespoň na čas, a teprve když je uklizeno, smí zase zpod stolu ven; viz Chile.

Premiér Nečas v reakci na reakci části veřejnosti, kterou tohle téma zajímá a dokonce proti novému poradci demonstrovala, označil Romana Jocha za „paleokonzervativce“. Wikipedie mě poučila: neokonzervativec je proti němu měkkýš, který připouští takové nehoráznosti jako imigraci, afirmativní akci, zájem o zahraničí, sociální stát. Proč právě paleokonzervativce chce mít premiér za poradce pro zahraniční politiku a zejména lidská práva? Chce snad, aby se obojí agenda přinejmenším posuzovala paleooptikou? Což je vlastně, obávám se jádrem problému: jde tu víc o Jocha — a nebo o Nečase? Tím, že Nečas z vlastně okrajového autora a aktivisty Jocha učinil formálně člena svého poradcovského sboru, dodal formální váhy i jeho minimálně vyhraněným, ale spíše extrémním názorům. Hodně nepřímo, ale přece řekl — tyto názory mě zajímají, možná že je sdílím, a i když to z taktických důvodů nemohu sám říkat nahlas, byl bych rád, abyste to vzali v potaz.

Je to škoda. Premiérovi se dosud dařilo vystupovat v poloze umírněného pravicového politika. Nebyl jen „pan Čistý“, pro velkou část veřejnosti byl i „pan spravedlivý“. Co víc, předvedl, že dokonce umí přiznat, že udělal chybu — v české politice je to věc nevídaná, tam se všichni tváří, jako kdyby poslední chybu udělali ve třetí třídě, když ve slově kobyla napsali měkké i. Tak trochu „soucitný konzervativec“ Bushovského typu. Nebo raději, přece jen jsme v Česku, takový Zdeněk Svěrák české pravice, politik vlastně laskavý, vlastně mírný, vlastně sociálně cítící, vlastně rodinný, vlastně jeden z nás… Je to však skutečná Nečasova podoba — nebo zvolená role? Volba Jochova, obávám se, naznačuje to druhé.